"Myslel jsem, že znám," zamumlal.
"Ale vždyť víš, kolik pravdy bylo na tom, co psala Rita o tobě! Dóže má pravdu - jak si můžeš nechat kalit svoje vzpomínky na Brumbála?"
Podíval se stranou, snaže se nedat najevo svou nelibost. Už to tu bylo zase: Vyber si, čemu věřit. Chtěl jenom pravdu. Proč byl každý tak přesvědčený, že jí nezíská?
"Můžeme jít dolů, do kuchyně?" navrhla Hermiona po chvilce. "Najdeme něco k snídani..."
Souhlasil trochu nabručeně a následoval jí ven. Na odpočívadle prošel okolo druhých dveří. Na malbě nad nimi byly hluboké škrábance, kterých si předtím ve tmě nevšiml. Stoupnul si na špičky, aby je přečetl:
Nevstupovat!
Bez výslovného svolení
Reguluse Arctura Blacka
Harrym projel podivný záchvěv, ale nedokázal přesně říct proč. Ještě znovu si přečetl nápis. Hermiona už byla o patro pod ním.
"Hermiono," zavolal na ní. Byl překvapený, že je jeho hlas tak klidný. "Pojď zpátky nahoru."
"Co se děje?"
"R.A.B. Myslím, že jsem ho našel."
Bylo slyšet zalapání po dechu a Hermiona vyběhla po schodech zpět nahoru.
"V dopise tvojí mámy? Ale já si ničeho..."
Harry pohodil hlavou, ukazujíc na Regulusovo znamení. Přečetla si ho a potom stiskla Harryho paží tak silně, až sebou trhnul.
Siriusův bratr, zašeptala.
"Byl Smrtijed," řekl Harry. "Sirius mi o něm vyprávěl. Přidal se k nim, když byl ještě velice mladý, ale potom chtěl utéct. Tak ho zabili."
"To sedí!" zalapala znovu po dechu Hermiona. "Pokud byl smrtijed, měl přístup k Voldemortovi a když už z něho byl rozčarovaný, tak chtěl Voldemorta sesadit!"
Pustila Harryho, naklonila se přes zábradlí a zakřičela: "Rone, RONE! Pojď nahoru, rychle!"
Ron přiběhl těžce popadajíc dech o chvilku později, hůlku připravenou v ruce.
"Co se děje? Jestli tu je zase spousta pavouků, chci snídani ještě před..."
Zamračil se na znamení na Regulusových dveřích, na které Hermiona tiše ukazovala.
"Cože?" To byl Siriusův bratr, ne? Regulus Arcturus...Regulus...R.A.B.! Ten medailonek - nemyslíte si snad..."
"To se uvidí" řekl Harry. Zatlačil na dveře - byly zamčené. Hermiona zamířila hůlkou na kliku a pronesla: "Alohomora." Bylo slyšet cvaknutí a dveře se prudce otevřely.
Společně přeskočili přes práh, rozhlížeje se kolem. Regulusův pokoj byl o něco menší, než Siriusův a vykazoval stejné známky dřívější velkoleposti. Tak, jako se Sirius snažil všemožně odlišit od zbytku rodiny, Regulus se očividně snažil o přesný opak. Barvy Zmijozelu byly všude. Postel, stěny i okna byly vyvedeny ve smaragdové a stříbrné. Rodinný erb Blacků byl pečlivě vymalován nad postelí i s mottem: TOUJOURS PUR. Pod tím byla sbírka novinových výstřižků poslepovaných dohromady tak, že tvořily jakousi neurovnanou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je prohlédla.
"Všechny jsou o Voldemortovi," oznámila jim. "Regulus byl asi jeho dlouholetým fandou ještě před tím, než vstoupil ke Smrtijedům."
Obláček prachu vyletěl z povlečení ve chvíli, kdy si Hermiona sedla, aby si výstřižky přečetla. Harry si mezitím všiml jiné fotografie: Bradavický famfrpálový tým se usmíval a mával ven z rámečku. Když se podíval zblízka, uviděl hady, svíjející se jim na hrudi - Zmijozel. Regulus šel snadno poznat - chlapec sedící uprostřed první řady. Měl stejně tmavé vlasy a namyšlený pohled, jako jeho bratr, ale byl o něco menší, hubenější a ne tak pohledný.
"Hrál chytače," řekl Harry.
"Co?" zeptala se Hermiona netečně. Byla stále zaměstnaná pročítáním novinových článků.
"Sedí uprostřed první řady. Tam vždycky sedí chytač...na tom nezáleží..." zkrátil to Harry, když zjistil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a hledal něco pod skříní. Harry se rozhlédl po místnosti, jestli neuvidí nějaká zajímavá místa a zamířil ke stolu. Zjistil, že i tady už byl někdo před ním. Obsah zásuvky byl celý přehrabaný, prach rozvířený, ale nebylo tam nic cenného - staré dikobrazí ostny, poznámkové bloky, které nesly známky drsného zacházení a nedávno rozbitá lahvička od inkoustu, jejíž obsah se rozlil po celém zbytku zásuvky.
"Existuje snazší cesta," řekla Hermiona, když uviděla Harryho, jak si utírá prsty zamazané od inkoustu do kalhot. Zvedla svou hůlku a řekla: "Accio medailon!"
Nic se nestalo. Rona, který prohledával záhyby zaprášených závěsů to trochu rozhodilo.
"Tak co teď? Není tady..."
"Ještě pořád tu může být, ale pod nějakou ochrannou kletbou," řekla Hermiona. "Pod kletbou, která ho má ochránit před přivolávacím kouzlem, víš."
"Tak jako dal Voldemort medailon do kamenné misky v jeskyni." dodal Harry a vzpomněl si, jak nebyl schopen přivolat falešný viteál přes jezero.
"Jak ho teda najdem?" zeptal se Ron.
"Musíme to udělat ručně."
"Dobrej nápad," řekl Ron, obrátil oči v sloup a pokračoval v prohlídce závěsů.
Prošli snad každý centimetr místnosti, ale po hodině museli přiznat, že medailon tam prostě není.
Slunce teď už vyšlo na oblohu a jeho světlo na ně dopadalo i přes špinavá, zaprášená okna.
"Mohl by být i jinde v domě," řekla Hermiona zamyšleným tónem, když se vraceli po schodech dolů. Tak, jako vypadali Harry s Ronem sklíčeně, ona byla ještě víc odhodlaná medailon najít. " Ať už se rozhodl ho zničit nebo ne, určitě by ho chtěl schovat před Voldemortem, ne? Pamatujete si všechny ty odporné věci, kterými jsme museli projít, když jsme tu byli posledně? Hodiny, které po všech střílely šipky, staré šaty, které se pokusily uškrtit Rona. Regulus mohl uložit medailonek na nějaké takové místo, aby ho ochránil, i když jsme ho před tím..."
Harry s Ronem se na ní podívali. Stála s jednou nohou ve vzduchu s pohledem, jako by právě prošla zapomínacím kouzlem - její oči byli naprosto prázdné.
"...v ten správný čas," dokončila šeptem.
"Něco se stalo?" zeptal se Ron.
"Byl tam medailonek."
"Cože?" vykřikly Harry a Ron společně.
"Ve skříni v přijímacím pokoji. Nikdo ho nemohl otevřít. A my...my..."
Harrymu spadl velký těžký kámen do žaludku. Vzpomněl si. Posílali si tu věc kolem dokola a všichni se snažili jí otevřít. Nakonec jí hodili do pytle odpadu spolu s pytlíčkem stmívacího prášku a hudební skříňkou, která všechny uspávala..."
"Krátura si spoustu věcí odnesl zpátky," řekl Harry. Byla to jediná naděje, poslední, v co mohli doufat a on se na ní chtěl upnout na tak dlouho, dokud ne
bude jasné, že je úplně marná. "Měl celou hromadu věcí v jeho přístěnku v kuchyni, rychle!"
Seběhli dolů, schody při tom brali po dvou a udělali u toho takový hluk, že vzbudili portrét Siriusovi matky, když probíhali kolem.
"Zmetci, krvezrádci, špíno!" řvala za nimi, když utíkali do kuchyně a zabouchli za sebou dveře. Harry přeskočil celou místnost, smykem zastavil u dvířek do Kráturova přístěnku a trhnutím je otevřel. Na zemi byla hromada špinavých starých hadrů, na kterých Krátura kdysi spal, ale už se neblýskaly tretkami, které Krátura ukradl. Jediná věc, která tu zbyla, bylo staré vydání Nature's Nobility: Kouzelnický rodokmen. Nevěříce svým očím, popadl Harry přikrývky a zatřásl s nimi. Vypadla z nich mrtvá myš a odkutálela se po podlaze. Ron zavzdychal a prudce dosednul na židly. Hermiona pouze zavřela oči.
"Ještě není po všem!" řekl Harry a zavolal: "Kráturo!"
Ozvalo se hlasité lupnutí a domácí skřítek, kterého Harry zdědil po Siriusovi, se zjevil před studeným a prázdným ohništěm. Hubený, po pás vysoký, s kůží, která na něm visela v záhybech, šedé vlasy splývající po jeho netopýřích uších. Pořád ještě na sobě nosil špinavý kus hadru, ve kterém ho tu poprvé potkali a díval se stejným opovržlivým pohledem, na kterém nic nezměnila ani změna majitele.
"Můj pane," zaskřehotal Krátura svým žabým hlasem, a poklonil se ke kolenům, "zpátky v domě mé paní s krvezrádcem Weasleyem a mudlovskou šmejdkou..."
"Zakázal jsem ti komukoliv říkat krvezrádce a mudlovský šmejd," zařval na něj Harry. Krátura byl pro něj s jeho rypákovitým nosem a krví podlitýma očima naprosto odpuzující zjev, tím spíš, že zradil Siriuse Voldemortovi.
"Chci se tě na něco zeptat," řekl Harry s rychle bušícím srdcem shlížejíc dolů na skřeta, "a chci, abys odpověděl po pravdě. Rozumíš?"
"Ano, pane," řekl Krátura a znovu se uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty neslyšně pohybují a odříkávají nadávky, které měl teď zakázány vyřknout nahlas.
"Před dvěma lety," řekl Harry a srdce mu tlouklo o žebra jako splašené, "byl v přijímací místnosti nahoře velký zlatý medailon. My jsme ho vyhodili. Ukradl jsi ho zpátky?"
Chvíli bylo ticho a Krátura se napřímil, aby viděl Harrymu přímo do obličeje. Potom řekl: "Ano."
"Kde je teď?" zeptal se Harry vítezoslavně a Ron s Hermionou vypadali mnohem veseleji, než před chvílí.
Krátura zavřel oči, jakoby nechtěl vidět jejich reakci na svá další slova:
"Pryč."
"Pryč?" zopakoval Harry, už zcela bez náznaku radosti v hlase. "Co tím myslíš, že je pryč?"
Skřet se třásl. Houpal se.
"Kráturo," řekl Harry plamenně, "nařizuji ti,..."
"Mundungus Fletcher," zaskřehotal skřet, oči stále pevně zavřené. "Mundungus Fletcher ho ukradl. Obrazy paní Belly a paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, kobereček s rodinným erbem, a...a.."
Krátura lapal po dechu, jeho nahá hruď se rychle zvedala, potom se jeho oči otevřely a vydal ze sebe výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách.
"...a ten medailon, medailon pana Reguluse. Krátura je špatný. Krátura nazvládl svůj úkol!"
Harry instinktivně zareagoval. Když Krátura udělal výpad směrem k pohrabáči stojcímu na krbovém roštu, sám se vrhnul proti skřetovi a zachytil ho. Hermionin výkřik se smísil s Kráturovým, ale Harry zařval hlasitěji, než oba dva dohromady: "Kráturo, nařizuju ti, abys zůstal v klidu stát!"
Cítil, že se skřet zastavil a pustil ho. Krátura spadl naplocho na kamennou podlahu se slzami řinoucími se z jeho vypouklých očí.
"Harry, zvedni ho!" šeptala Hermiona.
"Takže se může mlátit pohrabáčem po hlavě?" odfrknul na to Harry a klečel vedle skřeta. "Nemyslím si, že bys udělal něco špatně. Kráturo, já chci pravdu: Jak víš, že Mundungus ukradl ten medailon?"
"Krátura ho viděl!" oddechoval skřítek a slzy mu stékaly po tvářích do pusy plné zkažených zubů. "Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku s náručí plnou Kráturových pokladů. Krátura říkal tomu slizkému zloději, aby toho nechal, ale Mundungus Flatcher se smál a utekl..."
"Mluvil jsi o tom medailonu jako o medailonu pana Reguluse," řekl Harry "Proč? Odkud pochází? Co s ním Regulus udělal? Kráturo, sedni si a řekni mi všechno, co víš o tom medailonu a o tom co s ním dělal Regulus!"
Skřet se posadil, schoulil se do klubíčka, schoval svou vlhkou tvář mezi kolena a začal se houpat zepředu dozadu. Když mluvil, jeho hlas zněl v prázdné tiché kuchyni zastřeně, ale srozumitelně.
"Pan Sirius utekl pryč, dobře, že jsme se ho zbavili, protože to byl špatný chlapec a zlomil mé paní srdce svými špatnými nápady. Ale pan Regulus byl dobrý. On věděl, co je správné pro nositele čisté krve se jménem Black. Célé roky mluvil o Pánovi zla, který chtěl zbavit kouzelníky mudlů a mudlovských šmejdů...a když mu bylo šestnáct, přidal se pan Regulus k Pánovi zla. Tak hrdý, tak hrdý a tak šťastný, že mu můžu sloužit...
A jednoho dne, rok po tom, co se k němu přidal, přišel pan Regulus dolů do kuchyně navštívit Kráturu. Pan Regulus měl Kráturu vždycky rád. A pan Regulus řekl...řekl..."
Žádné komentáře:
Okomentovat