Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 10. kapitola(1díl)

10. kapitola - Kráturův příběh

Dalšího rána se Harrry probudil brzy, zachumlaný do spacáku na podlaze. Proužek oblohy prosvítal v mezeře mezi těžkými závěsy. Byla studená na pomezí mezi nocí a časným ránem, tmavě modrá jako inkoust. Bylo naprosté ticho, kromě slabého, pomalého oddechování Rona a Hermiony. Harry přelétl pohledem temné stíny, které se vytvořily na podlaze po jeho boku. Ron ve spánku vypadal skoro až udatně, což dotvrzovala Hermiona, která spala na polštáři, který si vzala z pohovky a její silueta tu Ronovu převyšovala. Její ruka byla stočená na podlaze s prsty jen několik centimetrů od Ronových. Harryho napadlo, že se asi drželi za ruce, když usínali. Ta myšlenka ho naplnila pocitem zvláštní osamělosti.

Podíval se na potemnělý pavučinami pokrytý strop. Ještě před méně, než 24 hodinami stál na sluncem zalité zahradě v Doupěti a čekal na svatební hosty. Připadalo mu, jako by od té doby uběhla celá věčnost. Co bude dál? Ležel na podlaze a myslel na viteály, na skličující, obtížný úkol, který mu tu zanechal...Brumbál...

Žal, který ho ovládal od chvíle, kdy Brumbál zemřel, byl teď jiný. Obvinění, která si vyslechnul od Muriel na svatbě se uhnízdili v jeho hlavě jako nemoc, která se teď snažila nakazit všechny jeho vzpomínky na čaroděje, kterého si tak idealizoval. Skutečně mohl Brumbál něco takového dopustit? Mohl být jako Dudley a netečně přihlížet takové hrubosti dokud se nezačala jeho samotného bezprostředně týkat? Skutečně se otočil zády k týrání a věznění své vlastní sestry?

Harry přemýšlel o Godrikově dole, o hrobech, o kterých mu Brumbál nikdy neřekl a o těch zvláštních předmětech, které jim Brumbál bez vysvětlení zanechal ve své poslední vůli. Ze tmy ho zaléval vztek. Proč mu to Brumbál neřekl? Proč mu to nevysvětlil? Doopravdy se Brumbál o Harryho staral nebo byl Harry jen nějakým nástrojem, kterému ale nikdy nevěřil a nespoléhal na něj?

Harry už dál nemohl jen tak ležet s hořkými vzpomínkami na společnost. Musel něco dělat, aby se rozptýlil. Vylezl ze spacáku, vzal si svou hůlku a tiše vyrazil ven z pokoje. Na odpočívadle zašeptal: "Lumos" a ve světle, které vydávala jeho hůlka, začal stoupat po schodech nahoru.

Na druhém odpočívadle byla ložnice, ve které on a Ron spali, když tu byli minule. Vešel dovnitř. Dveře šatníku zůstali otevřené a noční prádlo bylo rozházené po posteli. Harry si vzpomněl na převrženou trolí nohu dole v hale. Někdo prohledával dům ještě potom, když odtud řád odešel.

Snape? Nebo možná Mundungus, který odsud ukradl už hodně věcí před i po Siriusově smrti. Harryho pohled doputoval až k obrazu, na kterém byl občas portrét Phinease Nigelluse Blacka, Siriusova pra-pra-dědečka, ale tentokrát byl prázdný, až na špinavý pruh pozadí. Phineas Nigellus očividně trávil noc ve svém portrétu v ředitelově pracovně v Bradavicích.

Harry pokračoval po schodech nahoru až na nejvyšší odpočívadlo, kde už zbývaly pouze dvoje dveře. Na prvních, přímo proti němu byl navrtaný štítek "Sirius." Harry ještě nikdy v ložnici svého kmotra nebyl. Otevřel dveře, držíc při tom hůlku co nejvýš to šlo, aby viděl tak daleko, jak jen to bude možné. Místnost byla prostorná a kdysi musela být i docela hezká. Stála tu velká postel s vyřezávaným dřevěným čelem, ve zdi bylo vysoké okno orámované dlouhými sametovými závěsy a ze stropu visel lustr obalený prachem se svíčkami stále ještě zasunutými na svých místech, ze kterých jako rampouchy visely prameny ztuhlého vosku. Souvislá vrstva prachu pokrývala obrazy na stěnách i celou postel a mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní byla natažena obrovská pavučina. Když Harry postoupil dál do místnosti, vyrušil malou myš.

Ještě jako mladý polepil Sirius stěny tolika obrázky a plakáty, že už bylo vidět jen velice málo ze stříbrošedého potažení stěn. Harry mohl jenom předpokládat, že Siriusovi rodiče nebyli schopní zrušit kouzlo trvalého ulpění, které drželo plakáty na zdi, protože bylo jasné, že vkus svého prvorozeného syna nesdíleli. Sirius se asi hodně snažil, aby co nejvíc znechutil své vlastní rodiče. Bylo tu několik velkých šarlatovo-zlatých praporů Nebelvíru, jenom proto, aby se co nejvíc odlišil od zbytku rodiny, která byla celá ve Zmijozelu.

Také na stěnách viselo několik fotek mudlovských motorek a dokonce (Harry obdivoval Siriusovu odvahu) několik fotek mudlovských děvčat v bikinách. Harry určitě věděl, že to jsou mudlové, protože jejich obrázky byli poněkud statické - jejich úsměvy a namalované oči byly na obrázcích jako zamrzlé. Jako kontrast k tomu všemu tu visela na zdi pouze jediná kouzelnická fotografie, což byl obraz čtyř bradavických studentů stojících ruku v ruce vedle sebe a smějících se do foťáku.

Se záchvěvem štěstí Harry poznal svého otce. Jeho nepoddajné černé vlasy mu stály úplně stejně jako Harrymu a stejně jako on nosil brýle. Vedle něho byl Sirius, docela hezký; jeho lehce nabubřelou tvář, o tolik mladší a šťastnější, než byla teď ta Harryho, nikdy neviděl naživo. Po Siriusově pravici stál Pettigrew, víc než o hlavu menší, buclatý s prázdnýma očima, plný štěstí, z přítomnosti v tomhle nejúžasnějším gangu s těmi největšími rebely, jako byli James a Sirius. Po Jamesově levici stál Lupin, trochu ošumnělý, ale se stejným výrazem štěstí pramenícím z toho, že někam patří a nalezl sám sebe...nebo to bylo prostě jenom proto, že Harry věděl, co se dělo dál? Pokusil se sundat obrázek ze zdi - byl teď vlastně jeho - Sirius mu nechal celý dům - ale ani se nepohnul. Sirius nedal svým rodičům žádnou šanci, aby mohli sundat jeho výzdobu.

Harry se rozhlédl po podlaze. Obloha venku už se začínala rozjasňovat. Paprsek světla ukázal na podlaze kusy papíru, knihy a menší předměty rozházené po koberci. Siriusův pokoj byl očividně také prohledán, i když jeho obsah se zdál z většiny, pokud ne úplně, bezcenný. Několik knih bylo tak hrubě pohozeno, že pár jejich stránek leželo vytržených na podlaze.

Harry se sehnul, několik papírů sebral a prohlédl je. V jednom z nich poznal součást starého vydání Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové, další náležel k manuálu na opravu motorky. Třetí byl rukou psaný a zmuchlaný. Vyhladil ho a četl:

"Drahý Tichošlápku,

Mnohokrát ti děkuji za dárek k Harryho narozeninám! Hned si ho oblíbil. Je mu rok, a už pošilhává po koštěti a vypadá tak šťastně. Přikládám i obrázek, tak se můžeš sám podívat. On sice může vyletět maximálně 2 stopy vysoko, ale už skoro zabil kočku a rozbil vázu, kterou mi poslala k Vánocům Petunie (té ale není žádná škoda). James samozřejmě myslí, že je to děsná sranda a říkal, že z něj jednou bude velký hráč Famrfpálu, ale museli jsme sklidit všechny ozdoby a nemůžeme z něj ani minutu spustit oči, když si s ním jde hrát.

Oslava byla velice klidná - jenom my a stará Bathilda, která na nás vždycky byla moc milá a je zblázněná do Harryho. Je nám tak líto, že jsi nemohl přijít, ale Řád má přednost a Harry stejně ještě není tak starý, aby věděl, že vůbec má narozeniny! James je dost otrávený, že tu musí tvrdnout - snaží se to nedávat najevo, ale stejně to vím. Navíc Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť, takže nemá šanci jít ani na malinkou vycházku. Kdybys nás mohl navštívit, určitě by mu to zvedlo náladu. Červíček tu byl minulý víkend. Vypadal trochu smutně, ale to bylo asi tou událostí s McKinonovýma. Já jsem brečela celý večer, když jsem se o tom doslechla.

Bathilda nám celé dny vypráví ty nejzajímavější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, jestli by byl rád, kdyby se o tom dozvěděl! Nevím, jak moc tomu mám věřit, protože se mi zdá nemožné, že by Brumbál

Harrymu z toho běhal mráz po zádech. Chvíli nehybně stál, ten podivuhodný kus papíru svíral v třesoucích se prstech, zatímco v jeho žilách se jako nějaké malé erupce šířily směsi radosti a smutku zároveň. Dokymácel se až na postel a sedl si.

Znovu si přečetl celý dopis, ale už z něho nedokázal vyčíst jakýkoliv další smysl, než ten, který pochopil napoprvé a tak jen dál zíral na ten rukou psaný text. Všiml si, že "k" píše úplně stejně, jako ho psal on sám. Ještě znovu prošel celý dopis, aby našel každé z nich a každé ucítil, jako malou vlnu štěstí, která se mu rozlévala všude po těle. Ten dopis byl neuvěřitelný poklad, důkaz, že Lily Potterová doopravdy žila a její vřelá ruka svými pohyby po kusu pergamenu nanášela inkoustem psaná slova o něm, o Harrym, o svém synovi.

Netrpělivě si otřel vlhké oči, znovu si přečetl celý dopis, tentokrát se ale soustředil na jeho obsah. Bylo to jako naslouchat hlasu, který si napůl pamatoval.

Měli kočku...možná zahynula stejně jako rodiče v Godrikově dole...nebo utekla, když už nebyl nikdo, kdo by jí krmil...Sirius mu koupil jeho první koště..Jeho rodiče se znali s Bathildou Bagshotovou. Představil je Brumbál? "Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť..." Bylo v tom něco srandovního...

Harry se na chvíli zastavil uvažujíc o matčiných slovech. Proč vzal Brumbál Jamesovi neviditelný plášť? Harry si dobře pamatoval na to, jak mu ředitel kdysi řekl: "Nepotřebuji plášť, abych mohl být neviditelný." Možná ho potřeboval nějaký jiný člen řádu a Brumbál jen zorganizoval jeho přesun? Harry pokračoval...

"Byl tu Červíček..." Pettigrew, zrádce, vypadal smutně? Bál se, že vidí Jamese a Lily naposledy v životě?

A na konec znovu Bathilda, která vyprávěla neuvěřitelné historky o Brumbálovi. "Zdá se nemožné, že by Brumbál..."

Že by Brumbál co? Ale byla spousta věcí, které zněly ve spojení s Brumbálem neuvěřitelně. Třeba, že jednou dostal špatné známky z testu z přeměňování...

Harry se podíval ke svým nohám a prohlížel podlahu. Možná tu zbytek dopisu někde je. Dychtivě kolem sebe rozhazoval papíry, otvíral knihy, vytahoval zásuvky a stojíc na židli ohmatával vršek skříně a naopak se plazil pod postelí a pod křeslem.

Konečně, když ležel tváří k zemi na podlaze, uviděl něco, co vypadalo jako roztrhaný kus papíru pod truhlou plnou brků. Když ho vytáhl ven, ukázalo se, že je to větší kus fotografie, kterou Lily zmiňovala ve svém dopisu. Tmavovlasé miminko se dívalo směrem ven z fotky na maličkaté koště a pár nohou, které pravděpodobně patřily Jamesovi. Harry si zastrčil fotku do kapsy i s Lilyiným dopisem a pokračoval v hledání druhé části.

Po další čtvrthodině se musel smířit s tím, že zbytek dopisu je prostě pryč. Je možné, že se za těch 16 let od doby, kdy byl napsán prostě ztratil nebo ho vzal ten, ať už to byl kdokoliv, kdo prohledával pokoj? Harry si znovu přečetl první část, tentokrát proto, aby našel nějaké náznaky, proč by mohla být druhá část pro někoho cenná. Jeho dětské koště mohlo být pro Smrtijedy zajímavé jen dost ztěží. Jediná potencionálně užitečná věc, kterou tu Harry spatřoval, byly případné informace o Brumbálovi. "...zdá se nemožné, že by Brumbál..." co?

"Harry? Harry? Harry!"

"Jsem tady!" zavolal. "Co se stalo?"

Bylo slyšet zvuk kroků za dveřmi a Hermiona vrazila dovnitř.

"Probudili jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!" řekla bez dechu. Otočila se a přes rameno zavolala: "Rone! Našla jsem ho!"

Ronův otrávený hlas se ozvěnou odrážel o několik poschodí níž.

"Fajn! Vzkaž mu ode mě, že je magor."

"Harry nezmizel, jenom jsme se zbytečně vystrašili! Proč vlastně nejdeš nahoru?" Pozorně se rozhlédla po celé vypleněné místnosti. "Cos tady dělal?"

"Koukni, co jsem našel."

Vyndal z kapsy matčin dopis. Hermiona si ho vzala a zatímco jí Harry pozoroval, pozorně si ho přečetla. Když se dostala na konec stránky podívala se na něj.

"Ah, Harry..."

"A ještě tohle." Vyndal fotku a Hermiona se usmála, když viděla dítě, jak zírá tam a zpátky na dětské koště.

"Hledal jsem i zbytek, ale není tady."

Hermiona se rozhlédla kolem.

"To ty jsi udělal všechen ten nepořádek nebo už tu byl, když jsi přišel?"

"Někdo už tu byl přede mnou," řekl Harry.

"Myslela jsem si to. Všechny místnosti, které jsem viděla po cestě sem vypadají jako vyloupené. Co myslíš, že měli za lubem?"

"Informace o Řádu, pokud to byl Snape."

"A nemyslíš, že už všechno věděl? Chci říct...byl v Řádu, ne?"

"No, tak potom," pokračoval Harry, zapálený do své teorie, "co třeba informace o Brumbálovi? Třeba druhou stranu dopisu. Víš, ta Bathilda, kterou zmiňovala moje máma - víš, kdo to je?"

"Kdo?"

"Bathilda Bagshotová, autorka..."

"Dějin čar a kouzel" doplnila ho Hermiona a vypadala tím velice zaujatá. "Takže tvoji rodiče se s ní znali? Ona byla neuvěřitelně dobrá historička."

"A pořád ještě žije," řekl Harry, "a bydlí v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní mluvila na svatbě. Znala i Brumbálovu rodinu. Bylo by fajn si s ní promluvit, ne?" Hermionin úsměv byl až moc chápavý. Harry si vzal zpátky dopis a fotografii a vložil je do pouzdra na krku.

"Chápu, že s ní chceš mluvit o tvé mámě a tátovi a taky o Brumbálovi," řekla Hermiona. "Ale to nám ve skutečnosti s viteály moc nepomůže, že?" Harry neodpověděl a ona pokračovala, "Harry já vím, že tam moc chceš jít, ale bojím se. Bojím se, proto, jak snadno nás Smrtijedi včera našli. To mě víc, než kdy před tím, utvrdilo v tom, že tě na místě, kde jsou pochovaní tvoji rodiče, budou očekávat.

"Nejde jenom o to," řekl Harry a stále se vyhýbal jejímu pohledu, "Muriel na svatbě vyprávěla o Brumbálovi divné věci a já chci znát pravdu."

Řekl Hermioně o všem, co Muriel vyprávěla. Když skončil, řekla Hermiona: "Samozřejmě, vím, proč tě to tak štve, Harry..."

"Nejsem naštvanej," zalhal, "Chci jenom vědět, jestli je to pravda nebo..."

"Harry, to si doopravdy myslíš, že ta senilní strará ženská Muriel nebo dokonce Rita Holoubková říkají pravdu? Jak jim můžeš věřit? Vždyť ty znáš Brumbála!"