sobota 8. září 2007

A BUDE SRANDA !!

Sejdou se tři psi u veterináře - pitbull, ovčák a doga.
Ovčák a Doga se ptaj Pitbulla: hele proč jsi tady?
Pitbull: ále, soused měl malý děcko, takovýho hajzla, pořád mě kopal a tahal za uši, tak jsem mu utrhnul nohu ...
Na to ti dva psi: ty vole, a co s tebou bude??
Pitbull: No co, injekce a smrt ....
Pitbull se ptá Ovčáka, proč seš tu ty??
Ovčák:, ále, poštačka na mě pořád házela noviny, tak sem jí jednou chytil za ruku a utrhnul jí prsty ...
Ti dva psi zase: ty vole ... a co s tebou bude??
Ovčák: No co, injekce a smrt ...
Pitbull a ovčák se podívaj na dogu a ptaj se: a co ty, za co seš tu ty??
Doga: ále, moje panička pořád vytírala podlahu, prostě pořád vrtěla zadkem, tak sem jednou naběhnul a udělal jí to...
A ti dva: Tak to tě čeká taky injekce a smrt, co??
Doga: Néé, jenom obroušení drápků ...

Psychiatr sedí u sebe v ordinaci. Pacienti nechodí, nikdo nevolá. Zkrátka nuda. V tom se otevřou dveře a do nich vleze po čtyřech muž s drátem mezi zuby,
v rukou má zvláštní předměty a ještě za sebou po chodbě něco táhne.
Doktor na něj:
"Óóó, kdopak se nám to plazí na návštěvu? Není to snad maličký hádek? Tak se doplaz a vítej, malý hádku, doktor ti pomůže."
Osoba na čtyřech však zakroutí nesouhlasně hlavou.
"Ááá, tak ty jsi tedy malá želvička, která se sem vleče na slovíčko?"
Osoba na čtyřech opět nesouhlasně zakroutí hlavou.
"Tak kdopak tedy jsi? Že by snad malý červíček?"
Muž pustí z pusy drát a povídá:
"Jděte do prdele, doktore. Já jsem váš informatik a natahuju vám tu síťový kabel."

Soudce vejde do sálu, bouchne kladívkem a říká: "Než začne přelíčení, musím vám oznámit jednu věc. Obhájce mi zaplatil 300,000, abych rozhodl v jeho prospěch. Žalující strana mi zaplatila 200,000, abych rozhodl v její prospěch.. Abych učinil proces spravedlivým, vracím obhajobě 100,000."

Víte, co je to hardware?
To, co se nedá volně a jednoduše zkopírovat!

Přijde chlap do banky a říká:"Chci si votevřít účet !"
"A jaký typ účtu máte na mysli ?"
"Do hajzlu, to je jedno, prostě účet."
"Prosím, pane, to jsem snad špatně slyšela........?"
"Říkal jsem, že chci votevřít jakejkoliv zasranej účet !"
"Pane, takové výrazy zde netrpíme, jdu pro manažera, ať vás vyhodí !"
Přijde manažer a říká: "Pane, slyšel jsem, že jste byl hrubý na naši pracovnici.
Co je tedy za problém ?"
"Do hajzlu, žádnej problém, jenom jsem vyhrál v zasraný loterii posranejch 50 milionů a chci si votevřít jeden debilní účet."
"Ach tak, a tahle nepříjemná kráva vám chce zkazit den, že ?

Harry Potter a relikvie smrti český překlad DALŠÍ KAPITOLY

VŠECHNY KAPITOLY KNÍŽKY HARRY POTTER A RELIKVIE SMRTI



Jelikož je velice zdlouhavé umistňovat kapitoly přímo na blog tak to uděláme jinak :)

Kompletní knihu Harry Potter a relikvie smrti
si můžete stahnout na téhle adrese

http://dlb.uloz.to/97ca4242d4d63b905e94acea8baeb07c/34683/hp7.doc

Popřípadě můžete použít tenhle přímý odkaz:

TADY JE KNÍŽKA


Užijte si ji a doufám že se někdy na můj blog vrátíte
že jste sem nechodily jenom kvůli Harrymu Potterovi :)


pondělí 3. září 2007

GARFIELD 3

JAK GARFIELD PŘIŠEL K POOKYMU? TAKHLE :

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 10. kapitola(3díl)

Starý skřítek se začal houpat ještě rychleji, než před tím.
"...řekl, že Temný pán potřebuje skřítka."
"Voldemort potřeboval skřítka?" opakoval Harry, dívaje se na Harryho s Hermionou, kteří byli stejně překvapení, jako on sám.
"Ó, ano pane," mumlal Krátura. "A pan Regulus mu nabídl Kráturu. Bude to pocta, říkal mi pan Regulus, pocta pro něj a pro Kráturu, který musí udělat všechno, ale úplně všechno, co mu Pán zla nařídí...a potom...p-přijít domů."
Krátura se houpal rychleji a rychleji a jeho dech těžknul.
"A tak Krátura šel k Pánovi zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal ho s sebou k puklině u moře, za kterou byla velká jeskyně a v ní velké černé jezero..."
Harrymu se zježily vlasy na zátylku. Kráturův kvákavý hlas k němu přicházel jakoby z dálky přes těžkou černou hladinu. Viděl, co se stalo, jako by to byla současnost.
"...byla tam loď..."
Samozřejmě, že tam byla loď. Harry jí viděl - svítivě zelenou a maličkou, právě tak velkou, aby uvezla jednoho čaroděje a jednu oběť přímo na ostrov uprostřed. Tak tedy testoval Voldemort svou ochranu viteálů - pomocí vypůjčeného stvoření, domácího skřítka...
"Na ostrově byla mísa plná nápoje. Pán zla nakázal Kráturovi, aby jí vypil..."
Skřítek se třásl od hlavy k patě.
"Krátura to udělal a jak pil, viděl hrozné věci...Krátura uvnitř hořel...Krátura křičel a chtěl, aby ho pan Regulus zachránil, volal paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál...Nakázal Kráturovi vypít celý nápoj a do prázdné misky vhodil medailon...a znovu jí naplnil...A temný pán odjel pryč a nechal Kráturu na ostrově..."
Harry si přesně dokázal představit, jak se to stalo. Viděl Voldemortovu hadí tvář, jak mizí v temnotě, jeho červené oči upnuté s potěšením na třesoucího se skřítka, jehož smrt nastane do několika minut, až propadne té sžírající žízni, kterou nápoj své oběti způsobí...Ale tady Harryho představivost končila, protože nedokázal pochopit, jak Krátura unikl.
"Krátura potřeboval vodu, doplazil se na břeh ostrova a napil se z temného jezera...a ruce, mrtvé ruce se vynořily z vody a vtáhly Kráturu pod hladinu..."
"Jak ses odtamtud dostal?" zeptal se Harry a ani ho nepřekvapilo, že šeptá.
Krátura zvednul svou ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma, krví podlitýma očima.
"Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil," řekl.
"Já vím, ale jak jsi utekl neživým?"
Krátura vypadal, že nechápe.
"Pan Regulus nakázal Kráturovi, aby se vrátil," zopakoval.
"Já vím, ale..."
"No, to je jasný, ne Harry?" řekl Ron. "Přemístil se!"
"Ale...uvnitř jeskyně se nemůžeš přemístit," řekl Harry, "jinak by Brumbál..."
"Kouzla skřítků nejsou jako kouzla čarodějů, ne?" řekl Ron, "Myslím,...můžou se přemísťovat i v Bradavicích, i když my nemůžeme."
Chvíli bylo ticho, než si to Harry uvědomil. Jak by mohl Voldemort udělat takovou chybu? Ale když tak o tom přemýšlel, Hermiona promluvila a její hlas byl ledově chladný.
"Samozřejmě, Voldemort považoval domácí skřítky za něco hluboko pod jeho úroveň...Nikdy by se nezabýval tím, že i oni mohou kouzlit, že?"
"Nejvyšším zákonem domácího skřítka je pánův rozkaz," odříkal Krátura. "Krátura se měl vrátit domů, tak se vrátil..."
"Takže potom jsi udělal přesně to, co jsi udělat měl, ne?" řekla Hermiona mile. "Neporušil jsi rozkaz!"
Krátura zavrtěl hlavou a houpal se ještě víc, než před chvílí.
"Tak co se stalo, když ses vrátil zpátky?" zeptal se Harry. "Co ti řekl Regulus potom, cos mu vylíčil co se stalo?"
"Pan Regulus byl velmi ustaraný, velmi ustaraný," zakvákal Krátura. "Pan Regulus řekl Kráturovi, aby se schoval a neopouštěl dům. A potom,...to bylo o něco později...Pan Regulus přišel jednou v noci navštívit Kráturu v jeho přístěnku a Pan Regulus byl zvláštní, ne tak jako byl obvykle, když něco vyrušilo jeho myšlenky, to může Krátura říct...a nakázal Kráturovi, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam šel Krátura s Pánem zla..."
A tak vyrazili. Harry si je uměl představit naprosto zřetelně, vystrašeného starého skřítka a hubeného, temného čaroděje, který je tak podobný Siriusovi...Krátura věděl, jak otevřít zamaskovaný vchod do podzemní jeskyně, věděl, jak přivolat maličkou loďku. Tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, kdo s ním jel na ostrov s miskou jedu...
"A nechal tě vypít ten jed?" řekl Harry znechuceně.
Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermiona si zakryla rukama ústa. Zdálo se, že jí něco došlo.
"P-Pan Regulus vyndal z kapsy medailon podobný tomu od Pána zla," řekl Krátura a slzy mu stékaly dolů po jeho rypákovitém nose. "A řekl Kráturovi, aby ho vzal a až bude pohár prázdný, tak medailony vyměnil."
Kráturovy vzdechy teď byly provázeny hlasitým sýpáním a Harry se musel hodně soustředit, aby mu rozuměl.
"A nakázal Kráturovi,...aby odešel...bez něho. Nakázal mu,...aby šel domů a...nikdy neřekl Paní,...co udělal, ale zničil...ten medailon. A pán vypil všechen jed...a Krátura vyměnil medailony a...skledoval pana Reguluse, jak...ho vtáhli pod vodu...a..."
"Ah, Kráturo!" zaštkala Hermiona a plakala. Klekla si vedle skřítka a pokusila se ho obejmout. Najednou byl na nohou a odskočil od ní pryč.
"Mudlovská šmejdka sáhla na Kráturu, to jí nedovolí, co by na to řekla jeho Paní?"
"Nakázal jsem ti, abys jí neříkal 'mudlovksá šmejdko'!" rozčílil se Harry, ale skřítek už se začal sám trestat. Padl na podlahu a mlátil čelem o zem.
"Zastav ho! Zastav ho!" křičela Hermiona. "Nevídíš, jak je nemocný a jak tě poslouchá?"
"Kráturo, nech toho! Přestaň!" křičel Harry.
Skřítek ležel na podlaze, chvěl se, zelený sliz se mu lesknul u nosu, a na plochém čele se mu na místě, kam se uhodil, udělala modřina. Oči měl oteklé a zalité slzami. Harry ještě nikdy neviděl nic tak zuboženého.
"Takže jsi přinesl medailonek domů," řekl neúprosně, protože potřeboval znát příběh celý. "A pokusil se ho zničit?"
"Krátura na něm neudělal ani škrábanec," mumlal skřítek. "Krátura zkoušel všechno, všechno, co znal, ale nic, vůbec nic nedokázal...Tolik mocných kouzel, která seslal na jeho povrch...Ale Krátura věděl, že je potřeba dostat se dovnitř, ale nešlo ho otevřít...Krátura se za sebe styděl, zkoušel to znovu. Krátura nedokázal splnit pánův rozkaz, Krátura nedokázal zničit medailonek. A jeho paní zešílela zármutkem, protože Pan Regulus zmizel a Krátura jí nesměl říct, co se stalo. Ne, protože Pan Regulus Kráturovi z-z-zakázal říct komukoliv z rodiny, co se stalo v j-jeskyni."
Krátura začal vzdychat tak hlasitě, že už mu nebylo rozumět ani slovo. Slzy tekly Hermioně po tvářích, když ho pozorovala, ale už se nepokoušela se ho znovu dotknout. Dokonce i Ron, který Kráturu nesnášel vypadal sklesle. Harry se znovu posadil a zatřásl hlavou, aby si jí trochu vyčistil a urovnal myšlenky.
"Já ti nerozumím, Kráturo," řekl nakonec. "Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhnul a ty jsi byl šťastný, když jsi mohl zradit Siriuse Voldemortovi? Byl jsi rád, že můžeš jít za Narcissou a Belatrix a vyzradit skrz ně informace Voldemortovi..."
"Harry, Krátura takhle nepřemýšlí," řekla Hermiona a utírala si oči hřbetem ruky. "Je otrok. Domácí skřítci jsou využíváni na hnusné, brutální věci. To, co mu udělal Voldemort nebylo tak daleko od každodenního života. Co znamenají války čarodějů pro skřítka, jako je Krátura? On je loajální k lidem, kteří jsou na něj hodní a to paní Blacková určitě byla a Regulus taky a tak jim oddaně sloužil a plnil jejich rozkazy. Já vím, co chceš říct," pokračovala dál, než Harry stačil protestovat, "že Regulus změnil jeho myšlení...ale nevypadá to, že by Kráturovi musel něco vysvětlovat, ne? A já myslím, že vím proč. Krátura a Regulusova rodina byly celou dobu věrni staré čistokrevné linii. Regulus se je snažil všechny ochránit..."
"Sirius..."
"Sirius se ke Kráturovi choval strašně, Harry, a nedívej se na mě tak. Víš, že je to pravda! Krátura tu byl tak dlouho sám a pravděpodobně tu zešílel, než sem Sirius přišel zpátky. Jsem si jistá, že 'Paní Cissy' a 'Paní Bella' byly na Kráturu naprosto dokonale hodňoučké a tak jim prokázal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Už dlouho jsem říkala, že čarodějové zaplatí za to, jak se chovají ke svým domácím skřítkům. Nu a Voldemort se choval špatně...a Sirius taky."
Harry na to neměl žádnou odpověď. Jak tak pozoroval Kráturu sípajícího na zemi, vzpomněl si na Brumbála, když mu několik hodin po Siriusově smrti řekl: "Nemyslím si, že by Sirius někdy vnímal Kráturu jako někoho, kdo má normální lidské pocity..."
"Kráturo," řekl Harry po chvíli, "jestli se na to cítíš,...no...prosím, posaď se."
Už pár minut Krátura nemluvil. Vrátil se do své polohy na bobku s koleny zabořenými do očí jako malé dítě.
"Kráturo, chci tě poprosit, abys něco udělal," řekl Harry a hodil letmým pohledem po Hermioně, aby mu pomohla. Chtěl vydat příkazy nějak mile, ale stejně tak chtěl, aby to skutečně vyznělo jako rozkaz. Ale zdálo se, že změna v tónu jeho hlasu zabrala. Hermiona se lehce usmála.
"Kráturo, chtěl bych, abys, prosím, šel a našel Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailon...medailon Pana Reguluse je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit práci, kterou Pan Regulus začal, chceme se ujistit, že...že...nezemřel zbytečně."
Krátura uvolnil svoje pěstičky a podíval se na Harryho.
"Najít Mundunguse Fletchera?" zaskřehotal.
"A přivést ho sem, na Grimauldovo náměstí," dodal Harry. "Myslíš, že to pro nás můžeš udělat?"
Jak se Krátura zvednul na nohy, Harryho najednou něco napadlo. Vyndal tobolku od Hagrida a vytáhl z ní falešný viteál, medailon, do kterého Regulus umístil zprávu pro Voldemorta.
"Kráturo, rád bych...no...kdyby sis vzal tohle," řekl a vtisknul medailon skřítkovi do dlaně. "Patřil Regulusovi a myslím, že by byl rád, kdyby sis ho vzal jako poděkování za to, cos..."
"Škoda, kámo," řekl Ron. Když se skřítek podíval na medailon, vydal ze sebe vzdech plný překvapení a bezmoci a vrhnul se zpátky na podlahu.
Zabralo jim skoro půl hodiny, než dokázali Kráturu uklidnit, protože byl příliš slabý, než aby se dokázal udržet pevně na nohou. Když byl konečně schopen udělat alespoň pár kroků, doprovodili ho všichni do jeho přístěnku, nechali ho, aby si uložil medailonek ve svých špinavých hadrech a slíbili mu, že jeho ochrana bude to hlavní, o co se postarají, zatímco bude pryč. Potom udělal dvě hluboké poklony směrem k Harrymu a Ronovi a nakonec i jednu malou srandovní křeč v Hermionině směru, což měl být pokus o uctivý pozdrav, před tím, než se přemístil s obvyklým hlasitým lupnutím pryč.
ZDROJ : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 10. kapitola(2díl)

"Myslel jsem, že znám," zamumlal.
"Ale vždyť víš, kolik pravdy bylo na tom, co psala Rita o tobě! Dóže má pravdu - jak si můžeš nechat kalit svoje vzpomínky na Brumbála?"
Podíval se stranou, snaže se nedat najevo svou nelibost. Už to tu bylo zase: Vyber si, čemu věřit. Chtěl jenom pravdu. Proč byl každý tak přesvědčený, že jí nezíská?
"Můžeme jít dolů, do kuchyně?" navrhla Hermiona po chvilce. "Najdeme něco k snídani..."
Souhlasil trochu nabručeně a následoval jí ven. Na odpočívadle prošel okolo druhých dveří. Na malbě nad nimi byly hluboké škrábance, kterých si předtím ve tmě nevšiml. Stoupnul si na špičky, aby je přečetl:
Nevstupovat!
Bez výslovného svolení
Reguluse Arctura Blacka
Harrym projel podivný záchvěv, ale nedokázal přesně říct proč. Ještě znovu si přečetl nápis. Hermiona už byla o patro pod ním.
"Hermiono," zavolal na ní. Byl překvapený, že je jeho hlas tak klidný. "Pojď zpátky nahoru."
"Co se děje?"
"R.A.B. Myslím, že jsem ho našel."
Bylo slyšet zalapání po dechu a Hermiona vyběhla po schodech zpět nahoru.
"V dopise tvojí mámy? Ale já si ničeho..."
Harry pohodil hlavou, ukazujíc na Regulusovo znamení. Přečetla si ho a potom stiskla Harryho paží tak silně, až sebou trhnul.
Siriusův bratr, zašeptala.
"Byl Smrtijed," řekl Harry. "Sirius mi o něm vyprávěl. Přidal se k nim, když byl ještě velice mladý, ale potom chtěl utéct. Tak ho zabili."
"To sedí!" zalapala znovu po dechu Hermiona. "Pokud byl smrtijed, měl přístup k Voldemortovi a když už z něho byl rozčarovaný, tak chtěl Voldemorta sesadit!"
Pustila Harryho, naklonila se přes zábradlí a zakřičela: "Rone, RONE! Pojď nahoru, rychle!"
Ron přiběhl těžce popadajíc dech o chvilku později, hůlku připravenou v ruce.
"Co se děje? Jestli tu je zase spousta pavouků, chci snídani ještě před..."
Zamračil se na znamení na Regulusových dveřích, na které Hermiona tiše ukazovala.
"Cože?" To byl Siriusův bratr, ne? Regulus Arcturus...Regulus...R.A.B.! Ten medailonek - nemyslíte si snad..."
"To se uvidí" řekl Harry. Zatlačil na dveře - byly zamčené. Hermiona zamířila hůlkou na kliku a pronesla: "Alohomora." Bylo slyšet cvaknutí a dveře se prudce otevřely.
Společně přeskočili přes práh, rozhlížeje se kolem. Regulusův pokoj byl o něco menší, než Siriusův a vykazoval stejné známky dřívější velkoleposti. Tak, jako se Sirius snažil všemožně odlišit od zbytku rodiny, Regulus se očividně snažil o přesný opak. Barvy Zmijozelu byly všude. Postel, stěny i okna byly vyvedeny ve smaragdové a stříbrné. Rodinný erb Blacků byl pečlivě vymalován nad postelí i s mottem: TOUJOURS PUR. Pod tím byla sbírka novinových výstřižků poslepovaných dohromady tak, že tvořily jakousi neurovnanou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je prohlédla.
"Všechny jsou o Voldemortovi," oznámila jim. "Regulus byl asi jeho dlouholetým fandou ještě před tím, než vstoupil ke Smrtijedům."
Obláček prachu vyletěl z povlečení ve chvíli, kdy si Hermiona sedla, aby si výstřižky přečetla. Harry si mezitím všiml jiné fotografie: Bradavický famfrpálový tým se usmíval a mával ven z rámečku. Když se podíval zblízka, uviděl hady, svíjející se jim na hrudi - Zmijozel. Regulus šel snadno poznat - chlapec sedící uprostřed první řady. Měl stejně tmavé vlasy a namyšlený pohled, jako jeho bratr, ale byl o něco menší, hubenější a ne tak pohledný.
"Hrál chytače," řekl Harry.
"Co?" zeptala se Hermiona netečně. Byla stále zaměstnaná pročítáním novinových článků.
"Sedí uprostřed první řady. Tam vždycky sedí chytač...na tom nezáleží..." zkrátil to Harry, když zjistil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a hledal něco pod skříní. Harry se rozhlédl po místnosti, jestli neuvidí nějaká zajímavá místa a zamířil ke stolu. Zjistil, že i tady už byl někdo před ním. Obsah zásuvky byl celý přehrabaný, prach rozvířený, ale nebylo tam nic cenného - staré dikobrazí ostny, poznámkové bloky, které nesly známky drsného zacházení a nedávno rozbitá lahvička od inkoustu, jejíž obsah se rozlil po celém zbytku zásuvky.
"Existuje snazší cesta," řekla Hermiona, když uviděla Harryho, jak si utírá prsty zamazané od inkoustu do kalhot. Zvedla svou hůlku a řekla: "Accio medailon!"
Nic se nestalo. Rona, který prohledával záhyby zaprášených závěsů to trochu rozhodilo.
"Tak co teď? Není tady..."
"Ještě pořád tu může být, ale pod nějakou ochrannou kletbou," řekla Hermiona. "Pod kletbou, která ho má ochránit před přivolávacím kouzlem, víš."
"Tak jako dal Voldemort medailon do kamenné misky v jeskyni." dodal Harry a vzpomněl si, jak nebyl schopen přivolat falešný viteál přes jezero.
"Jak ho teda najdem?" zeptal se Ron.
"Musíme to udělat ručně."
"Dobrej nápad," řekl Ron, obrátil oči v sloup a pokračoval v prohlídce závěsů.
Prošli snad každý centimetr místnosti, ale po hodině museli přiznat, že medailon tam prostě není.
Slunce teď už vyšlo na oblohu a jeho světlo na ně dopadalo i přes špinavá, zaprášená okna.
"Mohl by být i jinde v domě," řekla Hermiona zamyšleným tónem, když se vraceli po schodech dolů. Tak, jako vypadali Harry s Ronem sklíčeně, ona byla ještě víc odhodlaná medailon najít. " Ať už se rozhodl ho zničit nebo ne, určitě by ho chtěl schovat před Voldemortem, ne? Pamatujete si všechny ty odporné věci, kterými jsme museli projít, když jsme tu byli posledně? Hodiny, které po všech střílely šipky, staré šaty, které se pokusily uškrtit Rona. Regulus mohl uložit medailonek na nějaké takové místo, aby ho ochránil, i když jsme ho před tím..."
Harry s Ronem se na ní podívali. Stála s jednou nohou ve vzduchu s pohledem, jako by právě prošla zapomínacím kouzlem - její oči byli naprosto prázdné.
"...v ten správný čas," dokončila šeptem.
"Něco se stalo?" zeptal se Ron.
"Byl tam medailonek."
"Cože?" vykřikly Harry a Ron společně.
"Ve skříni v přijímacím pokoji. Nikdo ho nemohl otevřít. A my...my..."
Harrymu spadl velký těžký kámen do žaludku. Vzpomněl si. Posílali si tu věc kolem dokola a všichni se snažili jí otevřít. Nakonec jí hodili do pytle odpadu spolu s pytlíčkem stmívacího prášku a hudební skříňkou, která všechny uspávala..."
"Krátura si spoustu věcí odnesl zpátky," řekl Harry. Byla to jediná naděje, poslední, v co mohli doufat a on se na ní chtěl upnout na tak dlouho, dokud ne
bude jasné, že je úplně marná. "Měl celou hromadu věcí v jeho přístěnku v kuchyni, rychle!"
Seběhli dolů, schody při tom brali po dvou a udělali u toho takový hluk, že vzbudili portrét Siriusovi matky, když probíhali kolem.
"Zmetci, krvezrádci, špíno!" řvala za nimi, když utíkali do kuchyně a zabouchli za sebou dveře. Harry přeskočil celou místnost, smykem zastavil u dvířek do Kráturova přístěnku a trhnutím je otevřel. Na zemi byla hromada špinavých starých hadrů, na kterých Krátura kdysi spal, ale už se neblýskaly tretkami, které Krátura ukradl. Jediná věc, která tu zbyla, bylo staré vydání Nature's Nobility: Kouzelnický rodokmen. Nevěříce svým očím, popadl Harry přikrývky a zatřásl s nimi. Vypadla z nich mrtvá myš a odkutálela se po podlaze. Ron zavzdychal a prudce dosednul na židly. Hermiona pouze zavřela oči.
"Ještě není po všem!" řekl Harry a zavolal: "Kráturo!"
Ozvalo se hlasité lupnutí a domácí skřítek, kterého Harry zdědil po Siriusovi, se zjevil před studeným a prázdným ohništěm. Hubený, po pás vysoký, s kůží, která na něm visela v záhybech, šedé vlasy splývající po jeho netopýřích uších. Pořád ještě na sobě nosil špinavý kus hadru, ve kterém ho tu poprvé potkali a díval se stejným opovržlivým pohledem, na kterém nic nezměnila ani změna majitele.
"Můj pane," zaskřehotal Krátura svým žabým hlasem, a poklonil se ke kolenům, "zpátky v domě mé paní s krvezrádcem Weasleyem a mudlovskou šmejdkou..."
"Zakázal jsem ti komukoliv říkat krvezrádce a mudlovský šmejd," zařval na něj Harry. Krátura byl pro něj s jeho rypákovitým nosem a krví podlitýma očima naprosto odpuzující zjev, tím spíš, že zradil Siriuse Voldemortovi.
"Chci se tě na něco zeptat," řekl Harry s rychle bušícím srdcem shlížejíc dolů na skřeta, "a chci, abys odpověděl po pravdě. Rozumíš?"
"Ano, pane," řekl Krátura a znovu se uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty neslyšně pohybují a odříkávají nadávky, které měl teď zakázány vyřknout nahlas.
"Před dvěma lety," řekl Harry a srdce mu tlouklo o žebra jako splašené, "byl v přijímací místnosti nahoře velký zlatý medailon. My jsme ho vyhodili. Ukradl jsi ho zpátky?"
Chvíli bylo ticho a Krátura se napřímil, aby viděl Harrymu přímo do obličeje. Potom řekl: "Ano."
"Kde je teď?" zeptal se Harry vítezoslavně a Ron s Hermionou vypadali mnohem veseleji, než před chvílí.
Krátura zavřel oči, jakoby nechtěl vidět jejich reakci na svá další slova:
"Pryč."
"Pryč?" zopakoval Harry, už zcela bez náznaku radosti v hlase. "Co tím myslíš, že je pryč?"
Skřet se třásl. Houpal se.
"Kráturo," řekl Harry plamenně, "nařizuji ti,..."
"Mundungus Fletcher," zaskřehotal skřet, oči stále pevně zavřené. "Mundungus Fletcher ho ukradl. Obrazy paní Belly a paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, kobereček s rodinným erbem, a...a.."
Krátura lapal po dechu, jeho nahá hruď se rychle zvedala, potom se jeho oči otevřely a vydal ze sebe výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách.
"...a ten medailon, medailon pana Reguluse. Krátura je špatný. Krátura nazvládl svůj úkol!"
Harry instinktivně zareagoval. Když Krátura udělal výpad směrem k pohrabáči stojcímu na krbovém roštu, sám se vrhnul proti skřetovi a zachytil ho. Hermionin výkřik se smísil s Kráturovým, ale Harry zařval hlasitěji, než oba dva dohromady: "Kráturo, nařizuju ti, abys zůstal v klidu stát!"
Cítil, že se skřet zastavil a pustil ho. Krátura spadl naplocho na kamennou podlahu se slzami řinoucími se z jeho vypouklých očí.
"Harry, zvedni ho!" šeptala Hermiona.
"Takže se může mlátit pohrabáčem po hlavě?" odfrknul na to Harry a klečel vedle skřeta. "Nemyslím si, že bys udělal něco špatně. Kráturo, já chci pravdu: Jak víš, že Mundungus ukradl ten medailon?"
"Krátura ho viděl!" oddechoval skřítek a slzy mu stékaly po tvářích do pusy plné zkažených zubů. "Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku s náručí plnou Kráturových pokladů. Krátura říkal tomu slizkému zloději, aby toho nechal, ale Mundungus Flatcher se smál a utekl..."
"Mluvil jsi o tom medailonu jako o medailonu pana Reguluse," řekl Harry "Proč? Odkud pochází? Co s ním Regulus udělal? Kráturo, sedni si a řekni mi všechno, co víš o tom medailonu a o tom co s ním dělal Regulus!"
Skřet se posadil, schoulil se do klubíčka, schoval svou vlhkou tvář mezi kolena a začal se houpat zepředu dozadu. Když mluvil, jeho hlas zněl v prázdné tiché kuchyni zastřeně, ale srozumitelně.
"Pan Sirius utekl pryč, dobře, že jsme se ho zbavili, protože to byl špatný chlapec a zlomil mé paní srdce svými špatnými nápady. Ale pan Regulus byl dobrý. On věděl, co je správné pro nositele čisté krve se jménem Black. Célé roky mluvil o Pánovi zla, který chtěl zbavit kouzelníky mudlů a mudlovských šmejdů...a když mu bylo šestnáct, přidal se pan Regulus k Pánovi zla. Tak hrdý, tak hrdý a tak šťastný, že mu můžu sloužit...
A jednoho dne, rok po tom, co se k němu přidal, přišel pan Regulus dolů do kuchyně navštívit Kráturu. Pan Regulus měl Kráturu vždycky rád. A pan Regulus řekl...řekl..."

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 10. kapitola(1díl)

10. kapitola - Kráturův příběh
Dalšího rána se Harrry probudil brzy, zachumlaný do spacáku na podlaze. Proužek oblohy prosvítal v mezeře mezi těžkými závěsy. Byla studená na pomezí mezi nocí a časným ránem, tmavě modrá jako inkoust. Bylo naprosté ticho, kromě slabého, pomalého oddechování Rona a Hermiony. Harry přelétl pohledem temné stíny, které se vytvořily na podlaze po jeho boku. Ron ve spánku vypadal skoro až udatně, což dotvrzovala Hermiona, která spala na polštáři, který si vzala z pohovky a její silueta tu Ronovu převyšovala. Její ruka byla stočená na podlaze s prsty jen několik centimetrů od Ronových. Harryho napadlo, že se asi drželi za ruce, když usínali. Ta myšlenka ho naplnila pocitem zvláštní osamělosti.
Podíval se na potemnělý pavučinami pokrytý strop. Ještě před méně, než 24 hodinami stál na sluncem zalité zahradě v Doupěti a čekal na svatební hosty. Připadalo mu, jako by od té doby uběhla celá věčnost. Co bude dál? Ležel na podlaze a myslel na viteály, na skličující, obtížný úkol, který mu tu zanechal...Brumbál...
Žal, který ho ovládal od chvíle, kdy Brumbál zemřel, byl teď jiný. Obvinění, která si vyslechnul od Muriel na svatbě se uhnízdili v jeho hlavě jako nemoc, která se teď snažila nakazit všechny jeho vzpomínky na čaroděje, kterého si tak idealizoval. Skutečně mohl Brumbál něco takového dopustit? Mohl být jako Dudley a netečně přihlížet takové hrubosti dokud se nezačala jeho samotného bezprostředně týkat? Skutečně se otočil zády k týrání a věznění své vlastní sestry?
Harry přemýšlel o Godrikově dole, o hrobech, o kterých mu Brumbál nikdy neřekl a o těch zvláštních předmětech, které jim Brumbál bez vysvětlení zanechal ve své poslední vůli. Ze tmy ho zaléval vztek. Proč mu to Brumbál neřekl? Proč mu to nevysvětlil? Doopravdy se Brumbál o Harryho staral nebo byl Harry jen nějakým nástrojem, kterému ale nikdy nevěřil a nespoléhal na něj?
Harry už dál nemohl jen tak ležet s hořkými vzpomínkami na společnost. Musel něco dělat, aby se rozptýlil. Vylezl ze spacáku, vzal si svou hůlku a tiše vyrazil ven z pokoje. Na odpočívadle zašeptal: "Lumos" a ve světle, které vydávala jeho hůlka, začal stoupat po schodech nahoru.
Na druhém odpočívadle byla ložnice, ve které on a Ron spali, když tu byli minule. Vešel dovnitř. Dveře šatníku zůstali otevřené a noční prádlo bylo rozházené po posteli. Harry si vzpomněl na převrženou trolí nohu dole v hale. Někdo prohledával dům ještě potom, když odtud řád odešel.
Snape? Nebo možná Mundungus, který odsud ukradl už hodně věcí před i po Siriusově smrti. Harryho pohled doputoval až k obrazu, na kterém byl občas portrét Phinease Nigelluse Blacka, Siriusova pra-pra-dědečka, ale tentokrát byl prázdný, až na špinavý pruh pozadí. Phineas Nigellus očividně trávil noc ve svém portrétu v ředitelově pracovně v Bradavicích.
Harry pokračoval po schodech nahoru až na nejvyšší odpočívadlo, kde už zbývaly pouze dvoje dveře. Na prvních, přímo proti němu byl navrtaný štítek "Sirius." Harry ještě nikdy v ložnici svého kmotra nebyl. Otevřel dveře, držíc při tom hůlku co nejvýš to šlo, aby viděl tak daleko, jak jen to bude možné. Místnost byla prostorná a kdysi musela být i docela hezká. Stála tu velká postel s vyřezávaným dřevěným čelem, ve zdi bylo vysoké okno orámované dlouhými sametovými závěsy a ze stropu visel lustr obalený prachem se svíčkami stále ještě zasunutými na svých místech, ze kterých jako rampouchy visely prameny ztuhlého vosku. Souvislá vrstva prachu pokrývala obrazy na stěnách i celou postel a mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní byla natažena obrovská pavučina. Když Harry postoupil dál do místnosti, vyrušil malou myš.
Ještě jako mladý polepil Sirius stěny tolika obrázky a plakáty, že už bylo vidět jen velice málo ze stříbrošedého potažení stěn. Harry mohl jenom předpokládat, že Siriusovi rodiče nebyli schopní zrušit kouzlo trvalého ulpění, které drželo plakáty na zdi, protože bylo jasné, že vkus svého prvorozeného syna nesdíleli. Sirius se asi hodně snažil, aby co nejvíc znechutil své vlastní rodiče. Bylo tu několik velkých šarlatovo-zlatých praporů Nebelvíru, jenom proto, aby se co nejvíc odlišil od zbytku rodiny, která byla celá ve Zmijozelu.
Také na stěnách viselo několik fotek mudlovských motorek a dokonce (Harry obdivoval Siriusovu odvahu) několik fotek mudlovských děvčat v bikinách. Harry určitě věděl, že to jsou mudlové, protože jejich obrázky byli poněkud statické - jejich úsměvy a namalované oči byly na obrázcích jako zamrzlé. Jako kontrast k tomu všemu tu visela na zdi pouze jediná kouzelnická fotografie, což byl obraz čtyř bradavických studentů stojících ruku v ruce vedle sebe a smějících se do foťáku.
Se záchvěvem štěstí Harry poznal svého otce. Jeho nepoddajné černé vlasy mu stály úplně stejně jako Harrymu a stejně jako on nosil brýle. Vedle něho byl Sirius, docela hezký; jeho lehce nabubřelou tvář, o tolik mladší a šťastnější, než byla teď ta Harryho, nikdy neviděl naživo. Po Siriusově pravici stál Pettigrew, víc než o hlavu menší, buclatý s prázdnýma očima, plný štěstí, z přítomnosti v tomhle nejúžasnějším gangu s těmi největšími rebely, jako byli James a Sirius. Po Jamesově levici stál Lupin, trochu ošumnělý, ale se stejným výrazem štěstí pramenícím z toho, že někam patří a nalezl sám sebe...nebo to bylo prostě jenom proto, že Harry věděl, co se dělo dál? Pokusil se sundat obrázek ze zdi - byl teď vlastně jeho - Sirius mu nechal celý dům - ale ani se nepohnul. Sirius nedal svým rodičům žádnou šanci, aby mohli sundat jeho výzdobu.
Harry se rozhlédl po podlaze. Obloha venku už se začínala rozjasňovat. Paprsek světla ukázal na podlaze kusy papíru, knihy a menší předměty rozházené po koberci. Siriusův pokoj byl očividně také prohledán, i když jeho obsah se zdál z většiny, pokud ne úplně, bezcenný. Několik knih bylo tak hrubě pohozeno, že pár jejich stránek leželo vytržených na podlaze.
Harry se sehnul, několik papírů sebral a prohlédl je. V jednom z nich poznal součást starého vydání Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové, další náležel k manuálu na opravu motorky. Třetí byl rukou psaný a zmuchlaný. Vyhladil ho a četl:
"Drahý Tichošlápku,
Mnohokrát ti děkuji za dárek k Harryho narozeninám! Hned si ho oblíbil. Je mu rok, a už pošilhává po koštěti a vypadá tak šťastně. Přikládám i obrázek, tak se můžeš sám podívat. On sice může vyletět maximálně 2 stopy vysoko, ale už skoro zabil kočku a rozbil vázu, kterou mi poslala k Vánocům Petunie (té ale není žádná škoda). James samozřejmě myslí, že je to děsná sranda a říkal, že z něj jednou bude velký hráč Famrfpálu, ale museli jsme sklidit všechny ozdoby a nemůžeme z něj ani minutu spustit oči, když si s ním jde hrát.
Oslava byla velice klidná - jenom my a stará Bathilda, která na nás vždycky byla moc milá a je zblázněná do Harryho. Je nám tak líto, že jsi nemohl přijít, ale Řád má přednost a Harry stejně ještě není tak starý, aby věděl, že vůbec má narozeniny! James je dost otrávený, že tu musí tvrdnout - snaží se to nedávat najevo, ale stejně to vím. Navíc Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť, takže nemá šanci jít ani na malinkou vycházku. Kdybys nás mohl navštívit, určitě by mu to zvedlo náladu. Červíček tu byl minulý víkend. Vypadal trochu smutně, ale to bylo asi tou událostí s McKinonovýma. Já jsem brečela celý večer, když jsem se o tom doslechla.
Bathilda nám celé dny vypráví ty nejzajímavější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, jestli by byl rád, kdyby se o tom dozvěděl! Nevím, jak moc tomu mám věřit, protože se mi zdá nemožné, že by Brumbál
Harrymu z toho běhal mráz po zádech. Chvíli nehybně stál, ten podivuhodný kus papíru svíral v třesoucích se prstech, zatímco v jeho žilách se jako nějaké malé erupce šířily směsi radosti a smutku zároveň. Dokymácel se až na postel a sedl si.
Znovu si přečetl celý dopis, ale už z něho nedokázal vyčíst jakýkoliv další smysl, než ten, který pochopil napoprvé a tak jen dál zíral na ten rukou psaný text. Všiml si, že "k" píše úplně stejně, jako ho psal on sám. Ještě znovu prošel celý dopis, aby našel každé z nich a každé ucítil, jako malou vlnu štěstí, která se mu rozlévala všude po těle. Ten dopis byl neuvěřitelný poklad, důkaz, že Lily Potterová doopravdy žila a její vřelá ruka svými pohyby po kusu pergamenu nanášela inkoustem psaná slova o něm, o Harrym, o svém synovi.
Netrpělivě si otřel vlhké oči, znovu si přečetl celý dopis, tentokrát se ale soustředil na jeho obsah. Bylo to jako naslouchat hlasu, který si napůl pamatoval.
Měli kočku...možná zahynula stejně jako rodiče v Godrikově dole...nebo utekla, když už nebyl nikdo, kdo by jí krmil...Sirius mu koupil jeho první koště..Jeho rodiče se znali s Bathildou Bagshotovou. Představil je Brumbál? "Brumbál má ještě pořád jeho neviditelný plášť..." Bylo v tom něco srandovního...
Harry se na chvíli zastavil uvažujíc o matčiných slovech. Proč vzal Brumbál Jamesovi neviditelný plášť? Harry si dobře pamatoval na to, jak mu ředitel kdysi řekl: "Nepotřebuji plášť, abych mohl být neviditelný." Možná ho potřeboval nějaký jiný člen řádu a Brumbál jen zorganizoval jeho přesun? Harry pokračoval...
"Byl tu Červíček..." Pettigrew, zrádce, vypadal smutně? Bál se, že vidí Jamese a Lily naposledy v životě?
A na konec znovu Bathilda, která vyprávěla neuvěřitelné historky o Brumbálovi. "Zdá se nemožné, že by Brumbál..."
Že by Brumbál co? Ale byla spousta věcí, které zněly ve spojení s Brumbálem neuvěřitelně. Třeba, že jednou dostal špatné známky z testu z přeměňování...
Harry se podíval ke svým nohám a prohlížel podlahu. Možná tu zbytek dopisu někde je. Dychtivě kolem sebe rozhazoval papíry, otvíral knihy, vytahoval zásuvky a stojíc na židli ohmatával vršek skříně a naopak se plazil pod postelí a pod křeslem.
Konečně, když ležel tváří k zemi na podlaze, uviděl něco, co vypadalo jako roztrhaný kus papíru pod truhlou plnou brků. Když ho vytáhl ven, ukázalo se, že je to větší kus fotografie, kterou Lily zmiňovala ve svém dopisu. Tmavovlasé miminko se dívalo směrem ven z fotky na maličkaté koště a pár nohou, které pravděpodobně patřily Jamesovi. Harry si zastrčil fotku do kapsy i s Lilyiným dopisem a pokračoval v hledání druhé části.
Po další čtvrthodině se musel smířit s tím, že zbytek dopisu je prostě pryč. Je možné, že se za těch 16 let od doby, kdy byl napsán prostě ztratil nebo ho vzal ten, ať už to byl kdokoliv, kdo prohledával pokoj? Harry si znovu přečetl první část, tentokrát proto, aby našel nějaké náznaky, proč by mohla být druhá část pro někoho cenná. Jeho dětské koště mohlo být pro Smrtijedy zajímavé jen dost ztěží. Jediná potencionálně užitečná věc, kterou tu Harry spatřoval, byly případné informace o Brumbálovi. "...zdá se nemožné, že by Brumbál..." co?
"Harry? Harry? Harry!"
"Jsem tady!" zavolal. "Co se stalo?"
Bylo slyšet zvuk kroků za dveřmi a Hermiona vrazila dovnitř.
"Probudili jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!" řekla bez dechu. Otočila se a přes rameno zavolala: "Rone! Našla jsem ho!"
Ronův otrávený hlas se ozvěnou odrážel o několik poschodí níž.
"Fajn! Vzkaž mu ode mě, že je magor."
"Harry nezmizel, jenom jsme se zbytečně vystrašili! Proč vlastně nejdeš nahoru?" Pozorně se rozhlédla po celé vypleněné místnosti. "Cos tady dělal?"
"Koukni, co jsem našel."
Vyndal z kapsy matčin dopis. Hermiona si ho vzala a zatímco jí Harry pozoroval, pozorně si ho přečetla. Když se dostala na konec stránky podívala se na něj.
"Ah, Harry..."
"A ještě tohle." Vyndal fotku a Hermiona se usmála, když viděla dítě, jak zírá tam a zpátky na dětské koště.
"Hledal jsem i zbytek, ale není tady."
Hermiona se rozhlédla kolem.
"To ty jsi udělal všechen ten nepořádek nebo už tu byl, když jsi přišel?"
"Někdo už tu byl přede mnou," řekl Harry.
"Myslela jsem si to. Všechny místnosti, které jsem viděla po cestě sem vypadají jako vyloupené. Co myslíš, že měli za lubem?"
"Informace o Řádu, pokud to byl Snape."
"A nemyslíš, že už všechno věděl? Chci říct...byl v Řádu, ne?"
"No, tak potom," pokračoval Harry, zapálený do své teorie, "co třeba informace o Brumbálovi? Třeba druhou stranu dopisu. Víš, ta Bathilda, kterou zmiňovala moje máma - víš, kdo to je?"
"Kdo?"
"Bathilda Bagshotová, autorka..."
"Dějin čar a kouzel" doplnila ho Hermiona a vypadala tím velice zaujatá. "Takže tvoji rodiče se s ní znali? Ona byla neuvěřitelně dobrá historička."
"A pořád ještě žije," řekl Harry, "a bydlí v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní mluvila na svatbě. Znala i Brumbálovu rodinu. Bylo by fajn si s ní promluvit, ne?" Hermionin úsměv byl až moc chápavý. Harry si vzal zpátky dopis a fotografii a vložil je do pouzdra na krku.
"Chápu, že s ní chceš mluvit o tvé mámě a tátovi a taky o Brumbálovi," řekla Hermiona. "Ale to nám ve skutečnosti s viteály moc nepomůže, že?" Harry neodpověděl a ona pokračovala, "Harry já vím, že tam moc chceš jít, ale bojím se. Bojím se, proto, jak snadno nás Smrtijedi včera našli. To mě víc, než kdy před tím, utvrdilo v tom, že tě na místě, kde jsou pochovaní tvoji rodiče, budou očekávat.
"Nejde jenom o to," řekl Harry a stále se vyhýbal jejímu pohledu, "Muriel na svatbě vyprávěla o Brumbálovi divné věci a já chci znát pravdu."
Řekl Hermioně o všem, co Muriel vyprávěla. Když skončil, řekla Hermiona: "Samozřejmě, vím, proč tě to tak štve, Harry..."
"Nejsem naštvanej," zalhal, "Chci jenom vědět, jestli je to pravda nebo..."
"Harry, to si doopravdy myslíš, že ta senilní strará ženská Muriel nebo dokonce Rita Holoubková říkají pravdu? Jak jim můžeš věřit? Vždyť ty znáš Brumbála!"

Harry Potterak a relikvie smrti - český překlad 9. kapitola(2díl)

(musel jsem změnit trochu necitelně jméno Harryho aby se tahle kapitola zobrazovala v obsahu sekce HARRY POTTER)
Otočila se k Harrymu.
"Ty - nemyslíš, že máš na sobě pořád tu stopu, že ne, Harry?"
"Nemůže," řekl Ron. "Stopa se zničí v sedmnácti, to je kouzelnický zákon, nemůžeš jí mít v dospělosti."
"Co ty víš." pokračovala Hermiona," Co když našli Smrtijedi způsob, jak jí dát na někoho sedmnáctiletého?
"Ale Harry nebyl v posledních dvacetičtyřech hodinách v blízkosti žádného Smrtijeda. Kdo by byl čekal, že mu dají stopu zpátky?"
Hermiona neodpověděla. Harry se cítil poskvrněný, nakažený. Opravdu je takhle Smrtijedi našli?
"Když nemůžu použít magii a vy nemůžete použít magii blízko mě, bez toho, abychom ukázali svojí pozici -" začal.
"Nebudeme se rozdělovat!" řekla Hermiona pevně.
"Potřebujeme bezpečné místo k ukrytí," řekl Ron. "Dej nám čas na přemýšlení."
"Siriusuv dům," řekl Harry.
Ostatní jenom zírali.
"Nebuď hloupý, Harry, může se tam dostat Snape!"
"Ronův otec říkal, že je to proti němu chráněno - a i kdyby to nefungovalo," tlačil na Hermionu, aby něco řekla "tak co? Přísahám, že si nepřeji nic jiného, než potkat Snapea!"
"Ale -"
"Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed. Jestli mám na sobě pořád tu stopu, budeme jich mít kolem sebe celé davy kamkoliv půjdem."
Nemohla se hádat, i když vypadala, že by chtěla. Zatímco odmykala dveře, Ron opět rozsvítil světla. Potom, když Harry napočítal do tří, osvobodili své tři oběti a předtím než číšnice nebo nějaký ze Smrtijedů mohli cokoli udělat, Harry, Ron a Hermiona se na místě otočili a znovu zmizeli do tísnící temnoty.
O pár vteřin později se Harryho plíce znovu pořádně nadechly a jeho oči se otevřely. Už nestály vprostřed přátelské ošumělé čtvrti. Ze všech stran na ně shlížely vysoké, poloprázdné domy. Číslo 12 pro ně bylo viditelné, protože jim Brumbál, strážce tajemství, řekl, že tam je. Pospíchali k domu a každých pár metrů kontrolovali, jestli je někdo nepronásleduje nebo nepozoruje. Doběhli ke schodům a Harry jednou klepl do dveří hůlkou. Uslyšeli řady kovových cvaknutí a rachot řetězu, když tu se dveře se zaskřípěním houpavě otevřely a všichni tři přeběhli přes práh.
Jakmile Harry zavřel dveře, oživly staré plynové lampy a vrhly jiskrné světlo podél vstupní haly. Vypadalo to tu právě tak, jak si to Harry pamatoval. Děsivé, pavučinami pokryté obrysy domu - hlavy domácích skřítků na zdi vrhající náhodné stíny na schodiště. Dlouhé tmavé závěsy skrývající portrét Siriusovy matky. Jediná věc, která nebyla na svém místě, byla trolí noha na deštníky, která bývala věčně převrácená, jak o ní Tonksová pořád zakopávala.
"Myslím, že tu někdo byl," zašeptala Hermiona a ukázala na nohu.
"Mohlo se to stát, když Řád odešel," zahuhlal Ron.
"Tak kde jsou ty ochrany proti Snapeovi?" zeptal se Harry.
"Možná fungují, jen, když se tady ukáže?" navrhl Ron.
Ještě chvíli všichni zůstali na rohožce u dveří a báli se pohnout dál do domu.
"Tak, nemůžeme tu stát navždy," řekl Harry a udělal krok vpřed.
"Severus Snape?"
Zašeptal hlas Pošuka Moodyho ze tmy a všichni tři skočili vystrašeně zpátky ke dveřím. "Nejsme Snape!" zaskřehotal Harry předtím, než kolem něho zavanulo něco jako studený vzduch a zkroutilo mu to jazyk zpátky, takže nemohl mluvit. Než měl vůbec čas něco cítit v puse, jazyk se mu opět rozmotal.
Ostatní, vypadali, že se jim stalo totéž. Ron se začal dávit a Hermiona zakoktala, "To m-musela b-být P-pošukova Ja-jazyk-svazující kletba připravená pro Snapea!"
Harry opatrně udělal další krok vpřed. Něco se na konci chodby přesouvalo ve stínech a než mohl kdokoli říct jakékoli slovo, z koberce před nimi se vztyčila vysoká, zaprášená postava. Hermiona zaječela a to samé udělala i paní Blacková, když se její závěsy rozletěly. Šedivá postava děsivě plula vzduchem stále rychleji k nim.
Její po pas dlouhé vlasy a vousy se vlnily za ní, měla vyzáblou propadlou tvář s prázdnými očními důlky, hrůzostrašně pozvedla odpornou kostnatou ruku a ukázala na Harryho.
"Ne!" zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, žádné kouzlo z ní nevyšlehlo. "Ne! To jsme nebyli my! Nebyli jsme to my, kdo tě zabil-"
Při slově "zabil" postava vybuchla ve velkém oblaku kouře a popela. Kašlající Harry s uslzenýma očima se rozhlédl kolem sebe a viděl Hermionu zkroucenou na zemi u dveří, jak si rukama zakrývá hlavu. A Rona, který se klepal od hlavy k patě a nemotorně jí poplácával po ramenou, "Už je to d-dobrý.... Je to p-pryč...."
Prach se točil okolo Harryho jako modrá mlha odrážející světlo lamp. A paní Blacková stále ječela.
"Zrádci vlastní krve, darebáci, špinavé skvrny na rodu Blacků, zkáza a hanba v domě mých otců-"
"TICHO!" vykřikl Harry a zamířill na portrét hůlkou. S prásknutím a výbuchem červených jisker se zatáhly závěsy a umlčely portrét.
"To.. to bylo.." zakňučela Hermiona, když jí Ron pomohl na nohy.
"Jasně," řekl Harry, "ale nebyl to opravdu on, že? Jen něco, co mělo vystrašit Snapea."
Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape zničil hororovou postavu tak klidně jako zabil Brumbála? Nervozita v něm stále zvonila, nechal ostatní dva v hale, napůl očekával, že další hrůzu objeví sám, ale nic se ani nehnulo, kromě myši, která pobíhala podél lišty na zemi.
"Než půjdeme dál, měli bychom to tu zkontrolovat," zašeptala Hermiona, zvedla hůlku a řekla,"Homenum revelio."
Nic se nestalo.
"Dobře, právě jsi zažila docela velký šok," řekl Ron mile, "co to vlastně mělo udělat?"
"Udělalo to přesně to, co jsem si myslela!" řekla Hermiona o něco podrážděněji. "Bylo to kouzlo k odkrytí lidské přítomnosti, takže tady není nikdo, kromě nás!"
"A starý Prašivec," dodal Ron, ukazujíc na kus koberce, ze kterého povstala mrtvola.
"Zvedáme se," řekla Hermiona a vyděšeně se zadívala na to samé místo a vedla je po vrzajících schodech do salonu v prvním patře.
Zamávala hůlkou aby zapálila staré plynové lampy, potom se trochu zachvěla, protože byl v pokoji průvan a sedla si do křesla, s rukama pevně přitisknutýma k tělu. Ron došel k oknu a trošičku poodtáhnul těžké sametové závěsy.
"Venku nikoho nevidím," hlásil. "A řekl bych, že jestli má Harry na sobě stále stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že by se nedostali do domu, ale- co se děje, Harry?"
Harry vydal bolestivý výkřik. Jizva ho začala znovu pálit, když něco jako záblesk prolétlo jeho myslí, jako jasné světlo ve vodě. Viděl velký stín a cítil zuřivost. Bylo to silné a krátké jako elektrický šok.
"Co jsi viděl?" ptal se Ron a posunul se k Harrymu. "Viděl si ho na mém místě?"
"Ne, jen jsem cítil zlost - opravdu zuří -"
"Ale to mohlo být v Doupěti," řekl hlasitě Ron. "Co ještě? Nic jsi neviděl? Proklel někoho?"
"Ne, jen jsem cítil zlost - nemůžu říct -"
Harry se cítil otráveně, zmateně a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla, "Zase ta jizva? Ale co se stalo? Myslela jsem, že to spojení už neexistuje!"
"Byla to jenom chvilka," mumlal Harry, jizva ho stále bolela a nemohl se moc soustředit. "Já - já myslím, že se to zase otevře, když se neovládá, tak to dřív -"
"Ale potom jsi zavřel svou mysl!" řekla Hermiona ostře. "Harry, Brumbál nechtěl používat to spojení, chtěl ho zavřít, a proto jsi se měl naučit Nitrobranu! Jinak ti Voldemort vložit do mysli falešné myšlenky, pamatuješ -"
"Jo, pamatuji si to, díky," řekl Harry skrz zaťaté zuby. Nepotřeboval, aby mu Hermiona říkala, že Voldemort využil tohohle spojení mezi nimi, aby ho zavedl do pasti, ani to, že to vyústilo v Siriusovu smrt. Přál si, aby jim býval neříkal, co viděl a cítil. Dělalo to Voldemorta více výhružným. A i přesto, že měl jizvu přitisknutou na okno, bolest se stále stupňovala a i když s tím bojoval, bylo to jako odolávat přicházející nemoci.
Otočil se zády k Ronovi a Hermioně a předstíral, že zkoumá starý gobelín s rodokmenem rodiny Blacků. Potom Hermiona vypískla. Harry znovu vytáhl hůlku a otočil se dokola, až uviděl stříbrného Patrona, jak vlétl oknem do pokoje a přistál na podlaze před nimi, kde se proměnil v lišku, která mluvila hlasem Ronova táty.
"Rodina je v bezpečí, neodpovídejte, byli jsme sledováni."
Patron se rozplynul ve vzduchu. Ron vydal nějaký zvuk mezi zakňučením a zaúpěním a klesl do křesla. Hermiona se k němu přidala a chytla ho za ruce.
"Jsou v pořádku, jsou v pořádku!" šeptala a Ron se pousmál a objal ji.
"Harry," řekl přes Hermionino rameno, "Já -"
"Žádný problém," řekl Harry, zhnusený tou bolestí v hlavě. "Je to tvoje rodina, samozřejmě, že jsi měl strach. Taky jsem to tak cítil." Myslel na Ginny. "Taky to tak cítím."
Bolest v jeho jizvě dosáhla vrcholu a pálila jako by byl zpátky na zahradě v Doupěti. Slabě slyšel Hermionu říkat "Nechci být sama. Nevezmeme si spacáky, co jsem přnesla a nebudeme spát tady?"
Slyšel Rona, jak souhlasí, ale už nemohl té bolesti odolávat déle. Vzdal se.
"Koupelna," zamumlal a opustil pokoj, jak nejrychleji mohl aniž by běžel.
Stěží se mu to povedlo. Třesoucíma se rukama otevřel dveře před sebou, chytil se za bušící hlavu a padl na podlahu. Potom v agonii ucítil vztek, že jeho duše nepatří do jeho vlastnictví, viděl dlouhý pokoj osvětlený jen světlem ohně a obrovského světlovlasého Smrtijeda, křičícího a svíjejícího se na podlaze. A hubenější postavu stojící nad ním s hůlkou pozvednutou, zatímco Harry mluvil vysokým chladným nemilosrdným hlasem.
"Víc, Rowle, nebo můžeme skončit a nakrmit tebou Naginiho? Lord Voldemort si není jistý, jestli bude tentokrát odpouštět.. Zavolal jsi mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter znovu utekl? Draco, dej Rowlovi ochutnat své pohoršení.. Udělej to nebo pocítíš můj hněv sám!"
Špalek dopadl do ohně, vyšlehly plameny a jejich světlo ozářilo vyděšenou špičatou bílou tvář - která vypadala, jako by se zrodila z hluboké vody. Harry těžce oddechoval a otevřel oči.
Ležel na studené černé mramorové podlaze a nos měl jen kousek od stříbrného ocasu hada, který podpíral vanu. Posadil se. Zdálo se mu, že má Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej vypálený v očích. Cítil se zhnusený tím, co právě viděl, způsobem, jakým Voldemort ušetřil Draca.
Ozvalo se rychlé klepnutí a Harry vyskočil, jak zazněl Hermionin hlas.
"Harry, chceš svůj zubní kartáček? Mám ho tady."
"Jo, jasně, díky," řekl a ze všech sil se snažil udržet lhostejný hlas, když si stoupl a pustil ji dovnitř¨.

ZDROJ : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 9. kapitola(1díl)

9. kapitola - Místo ukrytí
Všechno vypadalo rozmazaně, pomale. Harry s Hermionou vyskočili na nohy a vytáhli hůlky. Většina lidí si právě stačila uvědomit, že se stalo něco divného a všechny hlavy byly stále otočené k místu, kde byla ještě před chvílí stříbrná kočka. Od místa, kde se rozplynul Patron se do okolí šířilo v ledových vlnách ticho. Potom kdosi vykřikl.
Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté se rozutekli na všechny strany, hodně se jich Přemístilo. Ochranná kouzla kolem Doupěte byla zničena.
"Rone!" vykřikla Hermiona. "Rone, kde jsi?"
Když se protlačili napříč tanečním sálem, Harry spatřil zahalené a zamaskované postavy objevující se v davu. Potom uviděl Lupina s Tonksovou, oba měli zvednuté hůlky a křičeli "Protego!". Křik se rozléhal do všech stran -
"Rone! Rone!" volala s pláčem Hermiona, když byli s Harrym chránění vyděšenými hosty. Harry jí chytil za ruku aby se neztratili jeden druhému, když jim najednou kolem hlav prosvištěl paprsek světla. Nevěděli, jestli to byla ochranná nebo zlá kletba -
A Ron byl tady. Chytil se Hermioniny ruky a Harry ucítil, jak se na místě zatočili. Obrazy i zvuky pohaslé jako temnota, která je obkličovala. Jediné, co cítil, byla Hermionina ruka. Byl namáčknutý mezi prostor a čas, daleko od Doupěte, daleko od snášejících se Smrtijedů a možná i od samotného Voldemorta..
"Kde to jsme?" ozval se Ronův hlas.
Harry otevřel oči. Na malou chvíli si myslel, že ještě neopustili svatbu. Stále byli obklopeni lidmi.
"Tottenhamská ulice" zafuněla Hermiona. Musíme jít dál. Potřebujeme najít nějaké místo, kde se můžete převléknout.
Harry Hermionu poslechl. Napůl šli, napůl běželi širokou tmavou ulicí, plnou bavících se lidí a lemovanou zavřenými obchody, s blikajícími hvězdami nad hlavou. Kolem zarachotil dvoupatrový autobus a skupinka veselých návštěvníků hospody po nich po očku pokukovali. Harry i Ron na sobě stále měli hábity.
"Hermiono, nemáme se do čeho převléknout." řekl jí Ron, když se jedna mladá žena hlasitě rozhihňala, jakmile je uviděla.
"Proč jen jsem si s sebou nevzal neviditelný plášť?" ptal se sám sebe Harry a proklínal svou hloupost. "Celý minulý rok jsem ho u sebe měl a-"
"To je v pořádku, já ho mám. A mám i oblečení pro vás oba." odpověděla Hermiona, "Jenom si to zkuste a chovejte se v tom přirozeně - to půjde."
Vedla je po boční ulici dolů a potom do skrytu tmavé uličky.
"Když jsi říkala, že máš neviditelný plášť a oblečení.." řekl Harry, mračící se na Hermionu, která měla jen svou korálkovou kabelku, ve které teď něco hledala.
" Ano, tady jsou," prohlásila Hermiona a k jejich údivu z ní vytáhla dvoje džíny, svetr, nějaké hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý plášť.
"Jaks to zatraceně-?
"Neodhalitelné zvětšovací kouzlo," řekla Hermiona. "Složité, ale myslím, že jsem ho udělala správně. Každopádně se mi podařilo sem dát všechny věci, které budeme potřebovat." Zatřepala s křehce vypadající taškou a znělo to jako kdyby v ní byla spousta velkých těžkých věcí. "Ale, zatraceně, to budou ty knihy," řekla, když nakoukla dovnitř, "A mám jich tam spoustu.. Tak dobře.. Harry, ty si radši vem neviditelný plášť. A Rone, převlékni se a pospěš si.."
"Kdy jsi to všechno udělala?" zeptal se Harry, když si Ron sundaval hábit.
"Říkala jsem vám to v Doupěti, měla jsem sbalené ty nejdůležitější věci. Víš, v případě,že bychom museli rychle utéct. Ráno jsem sbalila i tvůj batoh, když jsi se převlékl a dala ho sem.. Jen jsem měla pocit, že.."
"Jsi úžasná, fakt že jo" řekl Ron a podával jí svoje věci sbalené do uzlíku.
"Děkuji" usmála se Hermiona a strkala jeho věci do kabelky. "Harry, prosím, vezmi si ten plášť!"
Harry si přehodil neviditelný plášť přes ramena, zakryl si s ním hlavu a zmizel. Právě si začal uvědomovat, co se stalo.
"Ostatní - všichni na té svatbě -"
"Teď si s tím nesmíme dělat starosti," šeptala Hermiona. "Nemůžeme se vrátit Harry, každého bychom tím jen víc ohrozili"
"Má pravdu," přidal se Ron, kterému se zdálo, že Harry by se mohl začít hádat, i když mu neviděl do tváře. "Byla tam spousta členů Řádu, ti už se o to nějak postarají."
Harry přikývl, ale pak si vzpomněl, že ho ostatní nevidí a řekl, "Jasně." Ale myslel na Ginny a cítil jak v něm všechno vře.
"Tak pojďte, myslím, že bychom sebou měli pohnout," promluvila Hermiona.
Vrátili se zpátky do boční ulice a pak zpátky na hlavní cestu. Na druhé straně silnice zpívala a motala se na chodníku skupinka mužů.
"Jen tak ze zvědavosti, proč Tottenhamská ulice?" zeptal se Ron Hermiony.
"Nevím, jenom mě to tak napadlo, ale jsem si jistá, že tady v mudlovském světě je pro nás bezpečněji. Tady nás hledat nebudou."
"Správně" řekl na to Ron a pořád se ohlížel kolem, " ale, necítíš se trochu - nechráněná?"
"Kde jinde bychom mohli být?" zeptala se Hermiona, zatímco opilci na ní z druhé strany ulice začali hvízdat. "Nemůžeme se přece ubytovat v Děravém kotli a do Siriusova domu by se mohl dostat Snape.. Řekla bych, že můžeme zkusit náš dům, i když si nejsem jistá, jestli ho budou kontrolovat... Áá, ať jsou zticha!"
"V pořádku, miláčku? zavolal na ní ten nejopilejší. "Dáš si něco k pití? Pojď sem a dej si s námi!"
"Pojďme si někam sednout," řekla narychlo Hermiona, zrovna když už Ron otevíral pusu. "Podívej, tady je to dobrý!"
Byla to malá a ošumělá noční kavárnička. Všechny stoly byly pokryté lehkou vrstvou mastnoty, ale nikdo tu nebyl. Harry proklouzl dovnitř ke stolku a Ron si sedl vedle něho naproti Hermioně, která seděla zády ke vchodu a to jí vadilo. Dívala se za sebe tak často, že to vypadalo, jako kdyby měla tiky. Harry zas neměl rád, když se nic nedělo. Když šli, vypadalo to, že mají nějaký cíl. Pod pláštěm cítil, jak vyprchávají poslední známky mnoholičného lektvaru. Jeho ruce získávaly svou délku a tvar. Vyndal si brýle z kapsy a nasadil si je.
Po chvíli se ozval Ron, "Víte, že nejsme daleko od Děravého kotle, je to jenom-"
"Rone, tam přece nemůžeme!" řekla najednou Hermiona.
"Tak tady jenom tak neseďme a pojďme zjistit co se děje!"
"Vždyť víme, co se děje! Voldemort obsadil Ministerstvo, co ještě potřebujeme vědět?"
"Dobře, dobře, byl to jenom nápad!"
Ponořili se do bodavého ticha. Servírka přežvykující žvýkačku se přišourala ke stolu a Hermiona objednala dvě cappuccina. Protože byl Harry neviditelný, vypadalo by divně objednávat tři. Dovnitř vstoupil pár statných dělníků a sedl si ke stolku vedle. Hermiona ještě ztišila hlas.
"Najdeme nějaké tiché místo na přemístění a zamíříme někam na venkov. Když už jsme tady, pošleme zprávu Řádu."
"Můžeš jí poslat po Patronovi?" zajímal se Ron.
"Myslím, že ano. Trénovala jsem to," odpověděla Hermiona.
"Dobře, dlouho už neměli žádné potíže a stejně už můžou být zatčení. Bože, to je odporný," dodal Ron, když usrknul napěněného šedivého kafe. Číšnice to zaslechla a šlehla po něm ošklivým pohledem, když se šourala obsloužit nové zákazníky. Větší z obou dělníků, obrovitý blonďák, jí poslal pryč zrovna ve chvíli, kdy si ho Harry přišel prohlédnout. Uraženě na něho zírala.
"Tak pojďme, nechci pít tenhle sajrajt," prohlásil Ron. "Hermiono, máš mudlovské peníze na zaplacení?"
"Ano, vzala jsem si všechny svoje úspory než jsem jela do Doupěte. Vsadím se, že všechny drobné jsou naspodu," povzdechla si Hermiona a sahala pro svojí korálkovou tašku.
Oba dělníci udělali stejný pohyb a Harry je nevědomky následoval. Všichni tři vytasili hůlky. Ron, si o pár vteřin později uvědomil co se děje, skočil přes stůl a odstrčil Hermionu stranou. Síla Smrtijedovy kletby rozdrtila vydlaždičkovanou stěnu v místě, kde měl Ron před chviličkou hlavu. Když tu Harry, stále neviditelný, zakřičel, "Stupefy!"
Velký smrtijed byl zasažen do tváře proudem červeného světla. V bezvědomí se sesul k zemi. Jeho společník který nevěděl kdo vyslal kletbu, vypálil další na Rona. Ze špičky jeho hůlky vylétly zářící černé provazy a svázaly Rona od hlavy k patě - Číšnice zaječela a utíkala ke dveřím - Harry vyslal další omračující kouzlo na Smrtijeda s pokřivenou tváří, který svázal Rona, ale kouzlo minulo, odrazilo se od okna a zasáhlo číšnici, která se zřítila ve dveřích.
"Expulso!" zahřměl Smrtijed a stůl před kterým stál Harry vybuchl. Síla výbuchu ho odhodila na zeď a on ucítil, jak pouští hůlku a jak z něho sklouzl neviditelný plášť.
"Patrificus Totalus!" Zakřičela Hermiona, kterou nikdo neviděl a Smrtijed padl jako socha s dunivým třesknutím na zem do nepořádku z rozbitých stolů, porcelánu a rozlitého kafe. Hermiona se vyplazila z pod lavičky a setřepala ze sebe střepy.
"D-diffindo," řekla, míříc hůlkou na Rona, který v bolesti zařval, když ho řízla do kolene. "Je mi to moc líto, Rone, klepe se mi ruka! Diffinito!"
Přeřezané provazy opadaly. Ron se postavil na nohy a protřepal si ruce, aby si v nich obnovil cit. Harry sebral svou hůlku, přelezl všechny trosky až ke Smrtijedovi, který ležel přes lavičku.
"Poznávám ho, byl tam té noci, kdy zemřel Brumbál." řekl. Obrátil tmavšího Smrtijeda nohou. Jeho oči rychle přebíhaly mezi jím, Ronem a Hermionou.
"To je Dolohov," řekl Ron. "Poznal jsem ho podle starých plakátů. Myslím že tenhle byl ten velký Thorfinn Rowle."
"Nezaleží na tom, jak se jmenují!" řekla trochu hystericky Hermiona. "Jak nás našli? Co budeme dělat?"
Zdálo se, že její zděšení vyčistilo Harrymu hlavu.
"Zamkněte dveře," řekl jí, "a ty, Rone, zhasni."
Koukl se dolů na omráčeného Dolohova, rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek, Ron zhasl a kavárna se ponořila do tmy. Harry slyšel muže, který se předtím šklebil venku na Hermionu, jak křičí na jinou dívku.
"Co s nimi budeme dělat?" Zašeptal Ron skrz tmu Harrymu, a potom, ještě tišeji, "Zabijeme je? Oni chtěli zabít nás."
Hermiona se zachvěla a o krok ustoupila. Harry zavrtěl hlavou.
"Potřebujeme smazat jejich vzpomínky," řekl. " To bude lepší, svede je to ze stopy. Kdybychom je zabili, bude jasné, že jsme tu byli."
"Ty jsi šéf," řekl Ron o něco uvolněněji. "Ale, nikdy jsem neuměl paměťové kouzlo."
"Ani já," přidala se Hermiona, "ale znám teorii."
Pomalu, zhluboka se nadechla, potom ukázala hůlkou na Dolohovovo čelo a řekla,"Obliviate."
Najednou, Dolohovovy oči vypadaly bezstarostné a zasněné.
"Nádhera!" zvolal Harry a poplácal ji po zádech. "Dávej pozor na toho druhého a na číšnici, než to tu s Ronem trochu poklidíme."
"Poklidíme?" divil se Ron a rozhlížel se po skoro zničené kavárně. "Proč?"
"Nemyslíš, že by zjistili, co se stalo, kdyby se vzbudili a octli by se na místě, které vypadá jako po bombardování?"
"No jo, Dobře.."
Ron bojoval se svojí kapsou, než z ní dostal hůlku.
"Není to žádný zázrak, Hermiono, sbalila jsi mi moje strarý džíny, jsou úzký."
"To je mi opravdu líto," zasyčela Hermiona a jak táhla číšnici od oken, Harry jí slyšel zamumlat návrh, kam by si mohl dát Ron svojí hůlku.
Když už byla kavárnička opravená do původního stavu, zatáhli Smrtijedy zpátky k jejich stolu a opřeli je naproti sobě. "Ale jak nás našli?" Ptala se Hermiona a koukala přitom z jednoho nehybného muže na druhého. "Jak věděli, kde jsme?"

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 8. kapitola(2díl)

"Oh oni jsou spolu?" zeptal se Krum dočasně vyvedený z míry.
"Ehm, dá se to tak říci,"odpověděl Harry.
"A ty si?" zeptal se Krum.
"Barry Weasley."
Potřásli si rukama.
"Ty Barry- znáš dobře toto Láskoráda?"
"Ani ne, poznal jsem ho až dnes. Proč?"
Krum se zamračil na svým drinkem, sledujíc Xenofilia, který se na druhé straně parketu bavil s více kouzelníky.
"Protože," pokračoval Krum, "jestli on není Fleuřin host, tak ho teď a tady praštím za nošení toho ohavného symbolu na jeho hrudi."
"Symbolu?" tázal se Harry, dívajíce se na Xenofilia taky. Zvláštní trojúhelníkové oko se lesklo na jeho hrudi.
"Proč , co je na něm špatné?"
"Grindevald, to je Grindevaldův znak."
"Grindevald...ten temný mág, kterého Brumbál porazil?"
"Přesně."
Krumovy svaly na čelisti se pohybovali jako kdyby žvýkal, než řekl:
"Grindevald zabil hodně lidí, například mého dědečka. Pochopitelně, on nikdy nebyl silný v těchto místech. Říkalo se, že se bál Brumbála - a plným právem, protože jak to s ním skončil. Ale tohle," ukázal prstem na Xenofilia"tohle je jeho symbol, a já jsem to okamžitě poznal, Grindeval tím označil stěny v Kruvalu, když tam studoval. Nějací idioti to okopírovali do knih a na oblečení myslící si, že šok, který to vyvolá, je udělá slavnými, až do té doby, než ti z nás, kteří kvůli Grindevaldovi ztratili členy rodiny, je nepoučili."
Krum hrozivě zapraskal klouby a mračil se na Xenofila. Harry byl zmatený.Zdálo se to být neuvěřitelné a nepravděpodobné, že Lenčin otec by byl přívrženec černé magie a nikdo jiný ve stanu se nezdál,že by rozpoznal trojúhelníkový znak.
"Si-ehm-si si úplně jistý, že je to Grindewaldův znak?"
"Nepletu se," řekl Krum Chladně."Narážel jsem na ten znak několik let, znám ho dobře."
"Dobře, je tu možnost," řekl Harry,"že Xenofilius nemá potuchy co ten symbol znamená,oni Láskorodovi jsou trochu...zvláštní. Mohl ho normálně někde najít a myslet si, že je to průřez hlavy zmuchloroha smrkáče anebo něco takového."
"Průřez čeho?"
Dobře, ja nevím co to je, ale očividně on a jeho dcera je jdou přes prázdniny hledat..."
Harry se necítil dobře když popisoval Lenku a jejího otce.
"To je ona,"řekl a ukázal na Lenku, která stále tancovala sama,vlníce rukama okolo sebe a hlavou jako kdyby se pokoušela odehnat mouchu.
"Proč to dělá?"zeptal se Krum.
"Pravděpodobně se pokouší zbavit škrknů,"řekl Harry, který poznal příznaky.
Krum neměl tušení jestli to Harry myslí vážně, nebo si z něj jen dělá srandu. Vytáhl hůlku ze svého hábitu a hrozivě s ním poklepal po stehně, až z jeho konce vyletěly jiskry.
"Gregorovič!" řekl Harry nahlas a Krum sebou trhl, ale Harry byl příliš vzrušený, než aby se o to staral, paměť se mu vrátila při pohledu na Krumovu hůlku. Olivander ji starostlivě zkoumal před Turnajem Tří Kouzelníků.
"Co s ním?"zeptal se Krum podezíravě.
"Je výrobce kouzelnických hůlek!"
"Já vím", řekl Krum.
"Vyrobil tvou hůlku!To je na co jsem myslel-Famfrpál-"
Krum vypadal být čím dál tím více podezíravý.
"Jak víš ,odkud je moje hůlka?"
"Jáá...někde sem to četl, myslím,"řekl Harry."Ve fanouškovském časopise," divoce improvizoval a Krum se utišoval.
"Nevzpomínám si, že bych se někde s fanoušky bavil o mojí hůlce," řekl.
"Tak ..eh..Kde je Gregorovič teď?"
Krum vypadal rozpačitě.
"Odešel před pár lety do důchodu. Já byl jedním z posledních, kteří koupili Gregorovičovu hůlku. Jsou nejlepší, ale vím, že vy Brité dáváte přednost Olivanderovi."
Harry neodpověděl. Předstíral, že sleduje tanečníky stejně jako Krum, ale rychle přemýšlel. Na to, že Voldemort hledal slavného výrobce kouzelnických hůlek ,nemohl Harry najít žádný důvod. Bylo jisté, že je to kvůli tomu co Harryho hůlka udělala tu noc ,kdy se Voldemort pět zjevil. To, že proutek z cesmínu a pera fénixe přemohla půjčená hůlka, Ollivander nepředpověděl a ani tomu nerozuměl. Věděl by to Gregorovič? Byl opravdu lepší než Ollivander, poznal tajemství hůlek, které Ollivander neznal?
"Tohle děvče velmi pěkně vypadá," řekl Krum a vytrhl Harryho z jeho myšlenek.Krum ukazoval na Ginny, která se právě připojila k Lence.
"Další z tvých příbuzných?"
"Ano," řekl Harry najednou zaujatě,"a někoho hledá. Žárlivý typ, velký chlap. Nechtěl by si se mu postavit."
Krum si odfrkl.
"Co" řekl, vyprazďňujíc pohár a opět se stavějíc na nohy,"je člověku platné, že je mezinárodně známým hráčem Famfrpálu, když jsou všechny pěkné děvčata zadané?"
A odešel pryč opouštejíc Harryho, vzal si sendvič od procházejícího číšníka a pokračoval dále okolo rohu přeplněného parketu.Chtěl najít Rona a povědět mu o Gregorovičovi, ale tancoval s Hermionovu uprostřed parketu.Harry se opřel o jeden ze zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tancovala s Fredovým a Georgovým přítelem Lee Jordanem, smažíc se necítit se pohoršeně o slibu, který dal Ronovi.
Nikdy předtím nebyl na svatbě, takže nemohl posoudit jak se kouzelnické svatby liší od těch mudlovských, i když si byl jistý, že ty druhé mezahrnují dva fénixe, kteří vzétnou v momentě když se začne krájet svatební dort, anebo flašky šampaňského vznášející se samy od sebe na shromážděním. Jak se večer skláněl a noční můry se začaly snášet pod klenbu, se i vznášející se lucerny začínali rozsvěcet a zábava se stávala nevázanější.
Fred a Georgie před dlouhou chvílí zmizeli do tmy s Fleuřinými sestřenicemi; Charlie, Hagrid, a malý čaroděj v tmavofialovém klobouku zpívali v rohu ódu "Hrdinu Oda". Když přecházel přes zástup, aby utekl opilému Ronovu strýci, který sa nezdál být jistý, zda Harry je nebo není jeho syn, uviděl Harry strakatého starého čaroděje sedícího osaměle u stolu Jeho bledé šedé vlasy mu dávali výraz starých pampeliškových hodin a na vrchu hlavy měl molama rozežraný fez. Byl mu jaksi povědomý,po chvilce přemýšlení si Harry náhle uvědomil, že to je Elphias Doge, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu.
Harry se k němu přiblížil.
"Můžu si přisednout?"
"Samozřejmě, samozřejmě," řekl Doge; měl celkem vysoký, sípavý hlas. Harry se k němu nahnul.
"Pane Doge, jsem Harry Potter." Doge zalapal do dechu. "Drahý chlapče! Artur mi říkal, že jsi tu, zamaskovaný…. Jsem tak rád, taková čest!" V záchvatu nervového potešení Doge polil Harryho sklenicí šumivé vína.
"Přemýšlel jsem o tom, že ti napíšu," zašeptal, "po Brumbálovi… šok… a pro Tebe, jsem si jistý …" Dogeovy drobné oči byly náhle plné slz.
"Viděl jsem nekrolog, který jste napsal pro Denního Věštce," řekl Harry. "Já jsem si neuvědomil, že jste znal profesora Brumbála tak dobře."
"Tak jako každý jiný," řekl Doge suše si oči kapesníkem. "Určite jsem ho znal nejdéle, teda když nepočítáte Aberfortha - a zdá se, že ho lidé nějak nepočítají." "Když už hovoříme o Dením Věštci… nevím zda jste viděl, pane Dóží - ?"
"Ach, prosím, říkej mi Elphias, milý chlapče."
"Elphiasi, nevím jestli jste viděli rozhovor Rity Holoubkové o Brumbálovi?"Dogeovu tvář zaplavila rozhněvaná bavba.
"Ach ano, Harry, viděl jsem to. Ta ženská,, je příšerné sní o něčem hovořit, stydím se za to, že sem se stal natolik hrubým, a zatáhl jsem do toho pstruhy a jak si viděl, tak se to v kletbách vzneslo nad můj zdravý rozum."
"V tom interview," pokračoval Harry , "Rita Holoubková naznačila, že profesor Brumbál se zaobíral l černou magií, když byl mladý ."
"Nevěř ani slovu z toho!" povídal Doge okamžitě. "Ani slovu, Harry! Ať nic neposkvrní tvoje vzpomínky na Albuse Brumbála!"
Harry se podíval do Dogeovy vážné tváře, stáhnutý bolestí a necítil se ani tak uspokojený jako frustrovaný. Skutečně si Doge myslel, že to bylo jednoduché, rozhodnutí si nevěřit? Nerozuměl Doge Harryho potřebě být si jistý, vědět všechno ?
Možná Doge podezříval Harryho pocity, protože vypadal být ustaraný,
"Harry, Rita Holoubková je hrozná -" ale byl přerušený pronikavým chychotem.
"Rita Holoubková? Ach, já ji mám ráda, vždy si ji čtu!"
Harry a Doge sa otočili a uviděli, jak tam stojí teta Muriel, chochol tancující na vlasech a číší šumivého vína v její ruce.
"Napsala knihu o Brumbálovi, víte!"
"Ahoj, Muriel," povídá Doge, "ano, právě jsme diskutovali -"
"Vy tam! Dejte mi vaší stoličku, mám sto sedm roků!"
Jiný červenovlasý Weasleyovský bratranec seskočil ze své stoličky a vypadal vylekaně. Teta Muriel ji odkývala s překvapivou silou a posadila se na ni přímo mezi Dogea a Harryho.
"Ahoj opět, Barry anebo jak se jmenuješ," povídala Harrymu, "tak co jste si povídali o Rite Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálův životopis? Nemůžu se dočkat, až si ho přečtu. Musím si zarezervovat objednávku Flourisha a Blottsa!"
Doge vypadal ztrnulý a vážný, ale teta Muriel vyprázdnila svou číši a luskla svými kostnatými prsty na procházejícího číšnika aby jí dolil. Dopřála si velký hlt šumivého vína, odfrkla si a potom řekla:
"Nemusíš vypadat jako pár vycpaných žab!Předtím než si se stal tak vážený a respektovaný a všechny ty nesmysly, tak byli nějaké zábavné zvěsti o Albusovi!"
"Špatně informované očernění," řekl Doge, který opět vypadal jako ředkvička.
"To můžete říct vy Elphiasi" chichotala se teta Muriel."Všimla jsem si jak jste se vybruslili z nepříjemných částí v tom vašem nekrologu!"
"Lituji, že si to myslíte," řekl Doge, stále chladnoucí."Ujišťuji vás, že sem to psal od srdce."
"Ach, vím jste ctil Brumbála a odvážím si tvrdit, že byste si myslel jaký byl světec i kdyby jste věděl jak skoncoval se svou motáckou sestrou!"
"Muriel!"zavolal Doge.
Chlad pronikající Harryho hrudí neměl nic společného s chlazeným šampaňským.
"Co jste tím myslela?" zeptal se Muriel."Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že byla nemocná?"
"Myslel si špatně, že Harry!"řekla teta Muriel, vypadajíc potěšeně efektem , který způsobila.
"Rozhodně, jak jste mohl čekat,že byste o tom něco věděl!To všechno se stalo před hodně lety, než jste vůbec myslel můj drahý, a pravda je, že my co jsme byli naživu jsme neměli tušení co se vlastně dělo. To proto se nemůžu dočkat až zjistím proč Skeeterovou neuzemnili! Brumbál držel svou sestru od sebe dost dlouho!"
"Lživé!"chrčel Doge, " absolutně lživé!"
"Nikdy mi neřekl, že jeho sestra byla moták," pověděl Harry bez rozmyslu, cítíc chlad v sobě.
"A proč by vám to mě proboha říkat?" křičela Muriel, kolísajíc se trochu na židli, jak se pokoušela zaměřit Harryho.
"Důvod proč Albus nikdy nemluvil o Arianě," začal Elphias s hlasem plným emocí, " je podle mě uplně jasný. Byl tak zničený její smrtí..."
"Tak proč ji nikdo nikdy neviděl Elphiasi?"kvákala Muriel,"proč polovina z nás nikdy nevěděla, že existuje, než vezli rakvi pryč z domu na její pohřeb? Kde byl svatý Albus než byla Ariana zavřená v pivnici?Pryč ve skvělých Bradavicích, a nevadilo mu co se dělo v jeho vlastním domě!"
"Co tím myslíte, že byla zavřená v pivnici?" zeptal se Harry. "Co to je?"
Doge vypadal zoufalý. Teta Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu.
"Brumbálova matka byla strašná žena, jednoduše strašná. Narodila se mudlům, i když jsem slyšela, že předstírá něco jiné..."
"Nikdy nepředstírala nic podobného! Kendra byla skvělá žena,"šeptal Doge bídně, ale Muriel ho ignorovala.
"...pyšná a velmi panovačná, druh čarodějky pro kterou bylo utrpením když se jí narodil moták..."
"Ariana nebyla moták!" chrčel Doge.
"Tak mi vysvětli proč se nikdy nedostala do Bradavic!"řekla teta Muriel, otočila se zpět k Harrymu.
"V našich časech, byli motáci schováváni a mohlo to až přijít do extrémů, že byli věznění, jako to malé děvče v domě a předstírali, že neexistují..."
"Říkám vám, že to se nestalo!" řekl Doge, ale teta Muriel ho převálcovala, stále adresujíc Harrymu.
"Motáci byli obyčejně posílaní do mudlovských škol a byli povzbuzováni, aby se zařadili do mudlovské společnosti...podstatně milejší, než najít jim místo v kouzelnickém světě, kde byli vždy jen druhořadí, ale Kendře Brumbálové se ani nesnilo poslal její motáckou dceru do mudlovské školy..."
"Ariana byla choulostivá!" řekl zoufale Doge." Její zdraví bylo vždy příliš ubohé, aby jí dovolilo.."
"...dovolilo opustit dům?" chichotala se Muriel." A přece nikdy nebyla vzána u svatého Munga a žádný léčitel nebyl zavolaný aby ji navštívil!"
"Skutečně Muriel, jak to můžete vědět..."
"Pro vaši informaci, Elaphiasi, můj bratranec Lancelot byl léčitelem svatého Munga v toho času, a pověděl mojí rodině, že tam Ariana nikdy nebyla.Nadevšechno podezíravý Lancelot!" Doge vypadal, že mu zanedlouho vyhrknou slzy. Teta Muriel, která se zdála být velmi potěšena sama sebou vzala další šampaňské. Ztrnulý Harry myslel na to jak ho Dursleyovi umlčovali, zamykali a drželi mimo dosah, jen proto že byl kouzelník. Zažila Brumbálova sestra to samé, jen opačně, uvězněná pro nedostatek magie? A dokázal ji Brumbál ponechat svému osudu když odcházel rozvíjet svůj genialní talent do Bradavic?"
"Teď, pokud Kendra neumřela první," začala Muriel znovu, " měla bych říct, že byla ona kdo zabil Arianu..."
"Jak můžeš Muriel!" stonal Doge."Matka zabije vlastní dceru, mysli než něco řekneš!"
"Když byla matka schopná uvázat dceru na celé roky, proč ne?"škubla ramenem Muriel.
"Ale jak jsem pověděla, protože Kendra zemřela před Arianou, i když to někomu není jasné..."
"Ano, Ariana snad mohla udělat zoufalý pokus proniknout na svobodu a zabít Kendru v boji," pověděla teta Muriel zamyšleně." Mátl všem hlavu jako vy, Elphiasi. Byli jste na Arianiném pohřbu, že..."
"Ano, byl jsem" pověděl Doge přes chvějící se ústa,"a víc skličující událost si nemůžu pamatovat, Albus měl zlomené srdce..."
"Nejen srdce, nezlomil mu náhodou Aberfoth nos při pohřbu?"
Jestliže Doge vypadal děsivě předtím, nebylo to nic oproti tomu jak vypadal teď.Muriel mu mohla působit bolest. Ona se však nahlas zachichotala a protáhla další hlt šumivého vína, který ji kapal po bradě.
"Jak...?"krákal Doge.
"Moje matka byla Přítelkyně se starou Bathildou Bagshotovou," řekla Muriel štastně.
"Bathilda to popsala celé mojí matce, když sem poslouchala za dveřmi. A bitva u rakve. Jak Bathilda řekla, Aberforth Křičel, že to byla všechno Albusova vina, že Ariana je mrtvá a potom ho udeřil do tváře. Podle Bathildy se Albus Vůbec nebránil což je samo osobě dost divné.Albus mohl zničit Aberfortha v souboji s obouma rukama zavazanýma za zády.
Muriel si dopřála ještě větší doušek šampaňského. Recitovat takové staré báchorky ji těšilo stejně jako děsit Dogeho. Harry nevěděl co si má myslet, a čemu má věřit. On chtěl poznat pravdu a předse všchno co Doge dělal, bylo , že seděl a brblal, že Ariana byla nemocná.
Harry nemohl věřit, že by Brumbál nezasáhl při takové krutosti v jeho vlastním domě, ale i přesto bylo na tom příběhu divné.
"A řeknu vám i něco jiného," řekla Muriel, trochu škytají, jak vyprázdňovala číši.
"Myslím, že Bathilda prozradila to tajemství Ritě Holoubkové. Všechny ty náznaky v Holobkové interview o důležitém prameni blízko Brumbála - nikdo neví co všechno mohl být okolo té věci s Arianou!"
"Bathilda by nikdy nemluvila s Ritou Holoubkovou!" bručel Doge
"Bathilda Bagshotová?" zeptal se Harry. "Spisovatelka Dějin Magie?"
Toto jméno bylo vytisknuté na jednom hřbetu z Harryho učebnic, i když ne na jedné z těch kterým se věnoval pozorně.
"Ano", řekl Doge, chytajíc se Harryho otázky jako tonoucí stébla."Nejvíc talentovaná kouzelnická historička a stará Albusova přítelkyně"
"Jak sem slyšela tak už je uplně senilní," řekla Muriel radostně.
"Jestli to je pravda tak je ještě nechutnější, že se do ní Holoubková pouští," řekl Doge, " a nic nemůže podpořit to co Bathilda mohla říci!"
"Ach jsou i zaručené způsoby jak oživit paměť a já jsem si jistá, že je Holoubková dobře zná", řekla teta Muriel," ale i když je Bathilda úplně bláznivá, jsem si jistá, že má staré fotografie a možná i staré dopisy. Ona znala Brumbála celé roky...Myslím, že výlet do Godrikova dolu by to mohl dokázat."
Harry, který si právě upíjel z máslového ležáku, se začal dusit. Doge ho udeřil do zad a upřel na Muriel planoucí oči. Když opět získal kontrolu nad hlasem, zeptal se," Bathilda bydlela v Godrikově dole?" Ach ano, ona tam byla téměř vždy! Brumbálovi se tam přestěhovali po Percivalovu zatknutí a ona byla jejich sousedkou."
"Brumbálovi žili v Godrikově dole?"
"Ano Harry, to sem právě řekla," řekla teta Muriel.
Harry se cítil být prázdný. Nikdy za celých šest let mu Brumbál neřekl, že blízcí jich obou žili a zemřeli v Godrikově dole. Proč?Byla Lily a James pochování blízko Brumbálovy sestry a matky?Navštěvoval Brumbál jejich hroby a procházel přitom možná okolo Potterových?A nikdy neřekl Harrymu...nikdy se neobtěžoval říct mu...
Proč to bylo tak důležité nedokázal Harry vysvětlit dokonce ani sám sobě, Teď mu připadalo rovnocené lži, nepovědět mu, že oba mají společné skutečnosti s tímto místem. Díval se před sebe, takměř nevnímajíc co se děje okolo něho, a ani si neuvědomil, že Hermiona se vynořila z davu a posadila se na židli vedle něj.
"Jednoduše, už nemúžu tancovat dále," popadla dech a sundala si jednu botu masírujíc si nohu."Ron si šel najít nějaký máslový ležák.Je to trochu čudné. Právě sem viděla hádat se Viktora a Střelenčiného otce..." Při pohledu na něj ji na chvíli selhal hlas.
"Harry jsi v pořádku?"
Harry nevěděl kde začít, ale ztratilo to smysl v mometě, když se něco stříbrné sneslo nad parket. Elegantí a lesklý rys přistál uprostřed překvapených tanečníků. Hlavy se k tomu otočili a ti co nejblíže tancovali, najednou zastavili uprostřed tance. V ten moment se ústa patrona otevřely a mluvily hlasem Kingsleyho Pastorka.
"Ministerstvo padlo. Brousek je mrtvý. Přicházejí..."
ZDROJ : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/

Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 8. kapitola(1díl)

8. kapitola - Svatba
Tři hodiny po poledni, Ron, Fred a George stáli před velkou bílou markýzou, očekávající příjezd svatebních hostů. Harry si vzal láhev mnoholičného lektvaru a připomínal tak černovlasého mudlu z místní vesnice Vydrník, Svatého Drába, kterému ukradl Fred vlasy pomocí přivolávacího kouzla.
Plán byl představit Harryho jako "bratrance Barryho" a důvěřovat, že velké množství Weasleyovských příbuzných ho skryje.
Všichni čtyři drželi zasedací pořádek a tak pomáhali usazovat nově příchozí na jejich místa. Zástup bíle oděných číšníků dorazil o hodinu později spolu s kapelou ve zlatých hábitech a všichni tito kouzelníci seděli nedaleko pod stromem.
Harry viděl bledý dým vycházející z dýmky z tohoto hloučku. Za Harrrym, vchod pod markýzou odhaloval řady a řady křehkých zlatých stoliček umístěných po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné sloupy byly ověnčeny bílými a zlatými květy.
Fred a George umístili obrovský shluk zlatých nafukovacích balónků, kde se za chvíli měly stát Bill a Fleur manžely. Krom markýzy se lenivě vznášeli nad trávníkem a živým plotem i motýly a včely.
Harry se cítil trochu nepříjemně. Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe Harry musel vzít, byl o něco tlustější než on sám, a tak mu bylo jeho oblečení těsnější a v záři tohoto letního dne mu v něm bylo velmi horko.
"Až se já budu ženit," pravil George upravující si límec svého obleku, "tak se nebudu obtěžovat s žádnými takovými nesmysly. Obleču si, co budu chtít a když mamka bude mít nějaké námitky tak na ní uvalím těloptačí kletbu."
"Nebyla dnes ráno moc smutná," uvažoval George, "když plakala kvůli tomu, že tu s námi nebude Percy? Ale kdo ho tady chce. No proboha, dejte se do pořádku, už jdou."
Pestrobarevné postavy se začaly objevovat jedna po druhé na okraji zahrady. Za několik minut se zformovalo procesí, které se začínalo přes zahradu směrem k markýze.
Exotické rostliny a začarovaní ptáci se vesele třepotali na čarodějnických kloboucích, drahé kameny třpytící se na kravatách, dav začínal být hlučnější a hlučnější až přehlušil zvuk včel, jak se přibližoval ke stanu.
"Perfektní, myslím, že jsem viděl několik víl," pravil George, natahující krk, aby lépe viděl.
"Budou potřebovat pomoct porozumět našim anglickým zvykům, postarám se o ně …".
"Né tak rychle" zpomalil ho Fred a rozběhl se k francouzským čarodějnicím středního věku, aby je doprovodil dovnitř.
George je také opustil a připojil se k jiným čarodějnicím postaršího věku.
Ron převzal starost nad kolegou pana Weasleyho Parkynse a Harry dostal na starost starší nahluchlý čarodějnický pár.
"Harry," ozval se známý hlas, když se vracel opět od markýzy a našel Tonksovou a Lupina, kteří postávali na začátku řady. Pro tuto příležitost si Tonksová vybrala blond vlasy.
"Artur nám povídal, že si ten s kučeravými vlasy, je nám líto minulé noci," šeptla, když je Harry vedl uličkou.
"Ministerstvo začalo být velmi anti-vlkodlačské a tak jsme si mysleli, že by naše přítomnost neudělala nic dobrého."
"To je v pořádku, chápu to," přikývl Harry, hovoříc víc k Lupinovi než k Tonksové.
Lupin mu věnoval úsměv, ale Harry viděl, že když se otočil, jeho výraz se znovu zachmuřil.
Nerozuměl tomu, neboť nebyl čas.
Hagrid totiž nepochopil Georgův vtip, aby si sedl na kouzlem zvětšenou a posilněnou stoličku, která se při jeho dosednutí proměnila na zlatou hromadu třísek. Pan Weasley hned napravil škodu a Hagrid se všem, kdo ho byli ochotní poslouchat, začal ospravedlňovat.
Harry přešel znovu na začátek řady, když šel proti němu Ron a jeho pohled se střetl s nejvýrazněji vypadajícím kouzelníkem jakého kdy viděl.
Trochu šilhavý, s bílými vlasy podobajícími se cukrové vatě a sahajícím k ramenům. Oděný v modrožlutém hábitu a s kloboukem, jehož střapec mu visel před nosem.
"Xenofílius Láskorád," řekl a podával Harrymu ruku.
"Moje dcera a já žijeme jen za kopcem a od Weasleyů. Je moc milé, že nás na tuto významnou událost pozvali. Předpokládám, že se znáte s mojí dcerou Lenkou?" dodal směrem k Ronovi.
"Ano, je tu s Vámi??" zeptal se Ron.
"Zdržela se ve Vaší okouzlující zahradě, aby se pozdravila s trpaslíky, jaká to slavná zamořenost. Jen málo kouzelníku ví, kolik se může naučit od těchto moudrých tvorečků, jejichž pravé jméno je Gernumbli Gardensi."¨
"Ti naši znají několik málo nadávek" odvětil Ron. "Myslím, že je to naučili Fred s Georgem.
Harry pozoroval bandu kouzelníků, kteří si povídali u markýzi, když se k nim přiřítila Lenka.
"Ahoj Harry!" pozdravila ho.
"Eh, jmenuji se Barry," řekl z míry vyvedený Harry.
"Oh, to jsi si změnil též," zeptala se ho bystře Lenka.
"Jak si mě poznala?"
"To jen tvé vyjadřování, víš," odvětila.
Stejně jako její otec měla na sobě zářivě žlutý hábit, který doplnila velkou slunečnicí ve vlasech. Ale, když jste se pohledem dostali přes ten zářivý jas, vypadala velmi příjemně. Zvláště když neměla žádné ředkvičky zavěšené v uších.
Xenofílius, který byl zabrán do konverzace se známými, si rozhovoru mezi Harrym a Lenkou vůbec nepovšiml. Lenka k němu přistoupila a strčila mu před hlavu prst.
"Podívej se tatí, jeden trpaslík mě hryzl."
"Úžasné, trpasličí sliny jsou velmi prospěšné," pravil pan Láskorád uchopující Lenky roztažené prsty a pozorující malé zakulacené rány.
"Lenko, zlatíčko, když dnes budeš cítit jakýkoliv vzrůstající talent - možno také neočekávané nutkání zpívat opery a nebo recitovat Mermishe - nepotlačuj ho. Můžeš být obdarována gernumblií."
Ron myslící si naprosto přesný opak si hlasitě odfrkl.
"Ron se může smát," řekla Lenka pokojně, "ale můj otec se velmi zaobírá výzkumem trpasličí magie."
"Skutečně?" zeptal se Harry, který se rozhodl už mnohem dříve nevyjadřovat se k podivným výzkumům Lenčiny otce.
"Opravdu na to kousnutí něco nechceš?"
"Oh, to je v pořádku," odpověděla mu Lenka, cucající si svůj prst se zasněným výrazem a pozorující Harryho od hlavy k patě.
"Vypadáš elegantně, říkala jsem tatínkovi, že většina lidí bude mít pravděpodobně oblečené obleky, ale tatínek říká, že na svatbu patří pestré barvy, kvůli štěstí, víš?"
Když se poohlédla po svém otci, objevil se Ron s postarší dámou zavěšenou na jeho rameni. Její zobákovitý nos, červeno namalované oči a růžově namalovaný klobouk, jí dodávaly vzhled ošklivě namalovaného plameňáka.
……" a tvoje vlasy jsou předlouhé Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi sestřenka Ginerva. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofílius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A ty jsi kdo?" vyštěkla na Harryho.
"Eh, teto Muriel, tohle je bratranec Barry."
"Další Weasley? Rozšiřujete se jako trpaslíci. A je tu někde Harry Potter?? Doufala jsem, že mě s ním seznámíš. Říkal jsi, že je to tvůj kamarád, nebo jsi se jen vychloubal?"
"…ne…on víš nemohl přijít no…"
"Hmm, omluvil se?? Vypadá také tak pohublý jako v Denním věštci? Právě jsem byla instruovat, jak má nevěsta nosit můj diadém, je v mém rodu několik staletí a je to skřetí práce," křikla na Harryho.
"Nádherné děvče, ale je to stále Francouzka. Tak, Rone, najdi mi dobré místo. Mám už sto sedm let a neměla bych dlouho stát."
Ron a Harry si vyměnili velmi významné pohledy jako se míhali a na jistý čas se neviděli. Když se poté střetli ve vchodě, Harry ukázal místa téměř tuctu hostům. Markýza byla téměř plná a poprvé nebyla venku žádná řada.
"Noční můra Muriel," prohlásil Ron, mnoucí si rameno. "Chodívala k nám na Vánoce každý rok, teda až se díky Bohu neurazila, když jí Fred a George podstrčili během večera bombu hnojůvku pod židli. Otec stále tvrdil, že nás vydědí."
"Wow," dodal, mrkající rychleji než se Hermiona vydala směrem k nim.
"Vypadáš úžasně!"
"Vždy překvapený," řekla Hermiona skrz úsměv.
Měla oblečenou vzdušnou, orgovánovú róbu a střevíčky na vysokých podpatcích; její vlasy byly hladké a lesklé.
"Tvoje "úžasná" teta Muriel ale nesouhlasí. Potkala jsem ji na schodech, když dávala Fleur diadém. Řekla: 'Oh, toto je ta od mudlů?' a potom 'zlá postava a kostnaté členky.'"
"Neber si to osobně, je hrubá na každého," odvětil Ron.
"Probíráte Muriel?" zeptal se George, opouštíc markýzu spolu s Fredem.
"Právě mi řekla, že mi odstávají uši. Stará potvora. Škoda, že s ní není strýc Bilius, byl pravým výsměchem svateb."
"To je ten, který uviděl Smrtonoše a do dvacetičtyř hodin zemřel?" zeptala sa Hermiona
"No, ano. Ke konci byl už vážne trochu divný," připustil George
"Ale předtím, než se zbláznil, býval vždy tělem a duší všech zábav," řekl Fred. "Vždy vypil flašku ohnivé whisky, potom vyskočil na tanečný parket, zdvihl si hábit a začal si vytahovat kytice květů z ... "
"Tak to zní opravdu okouzlujíce," prohlásila Hermiona, když se Harry zadusil smíchem.
"Z nějakého důvodu se nikdy neoženil," řekl Ron.
"Překvapuješ mě," odpověděla mu Hermiona.
Všichni se smáli tak hodně, že nikdo z nich nezpozoroval posledního příchozího, tmavovlasého mladého muže s velkým zahnutým nosem a širokými černým obočím, nepozdravil Rona a s očima upřenýma na Hermionu řekl: "Vypadáš úžasně."
"Viktor!" vykřikla a pustila svůj malý batoh, který způsobil podstatně větší hluk, než se od jeho velikosti očekávalo. Když se zpamatovala, stydíc se zdvihla ho a řekla,
"Nevěděla jsem, že jsi byl - je perfektní Tě vidět - jak se máš?"
Ronovo uši nabyly tmavočervenou barvu. Potom jak shlédl Krumovo přivítání nevěříc vlastním očím se trochu nahlas zeptal:
"Jak jsi se sem dostal?"
"Fleur mě pozvala," řekl Krum nadzvihujíc obočí.
Harry, který neměl nic proti Krumovi, si s ním potřásl rukou, a uznal že by bylo vhodné odvést Kruma z Ronovy blízkosti. Sám se mu nabídl, že ho odvede k jeho místu.
"Tvůj přítel není rád, že mě vidí," řekl Krum, když vstoupili do teď už plné markízy. "Anebo je to příbuzný?" dodal dívajíc sa na Harryho s červenými vlnitými vlasy.
"Bratranec," zamumlal Harry ale Krum ve skutečnosti neposlouchal.
Jeho vzhled způsoboval vzrušení, téměř stejné jako víly: Vždyť, byl slavný hráč Famfrpálu. Dokud lidé stále natahovaly krky, aby ho lépe viděli, Ron, Hermiona, Fred a George si pospíšili dolů uličkou.
"Čas usadit se," řekl Fred Harrymu "nebo nás nevěsta předběhne."
Harry, Ron a Hermiona se usadili v druhé řade hneď za Fredem a Georgem. Hermiona se červenala a Ronovy uši byly stále rudé. Za pár okamžiků zamumlal Harrymu,
"Viděl jsi, jak mu narostla ta mala hloupá bradka?"
Pocit nervozity naplnil stan, mumlání občas přerušoval vzrušený smích. Pan a paní Weasleyovi stáli na začátku uličky usmívajíc se a mávajíc příbuzným; paní Weasleyová měla oblečeny nové šaty ametystové barvy s podobným kloboukem.
O okamžik později vstoupili Bill a Charlie do přední části markízy, oba v oblecích s velkými bílymi růžemi v knoflíkových dírkách. Fred zahvízdal a odpovědí mu byl chichot ze strany víl. Potom celý stan ztichl až na hudbu která vycházela z toho, co se zdálo být zlatými balóny.
"Ooooch!" vzdechla Hermiona, otáčejíc se na svém sedadle a hledíc ke vchodu.
Velký kolektivní vzdych vydaný shromažděnými čarodějnicemi a čarodeji když pan Delacour a Fleur šli nahoru uličkou, Fleur se vznášela, pan Delacour nadskakoval a zářil. Fleur měla oblečené veľmi jednoduché bílé šaty, které jakoby vyzařovaly sílu stříbrně zářit. Pokavaď její oslnivost obyčejně potlačovala každého jiného při porovnaní, dnes její krása každého převyšovala. Ginny a Gabrielle, obě měly oblečené zlaté šaty, vypadaly ješte krásněji než obvykle a když Fleur šla pro něj, Bill vypadal jako by se nikdy nestřetl s Fenrirem Šedohřbetem.
"Dámy a pánové," řekl trochu monotónní hlas a s drobným šokem, Harry poznal toho stejného malého čaroděje, který řečnil i na Brumbálově pohřbu, a teď stál před Billem a Fleur.
"Shromáždili jsme se tu, abychom oslavili svazek dvou věrných duší…"
"Ano, můj diadém to celé zkrášluje," řekla tetička Muriel raději šeptajíc. "Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou příliš krátké."
Ginny se rozhlédla kolem, ušklíbla se a mrkla na Harryho, když se opět začala dívat dopředu. Harryho mysl putovala daleko z markízy, zpět do odpolední strávených osamotě s Ginny v osamělých částech školy. Zdálo se to být tak vzdálené; zdáli sa být příliš dobré na to, aby to byla pravda, jakoby kradl jasné hodiny ze života normální osoby, osoba bez jizvy ve tvaru blesku na čele .... .
"Bereš si Ty, Williame Arthure Fleur Isabelle ... ?"
V přední řade paní Weasleyová a madame Delacour obě pokojně vzlykaly do kapesníků. Troubení zezadu markízy každému oznámilo, že Hagrid vytáhl jeden ze svých kapesníků o velikosti stanu. Hermiona se otočila a zahleděla se na Harryho; její oči byly plné slz.
"…tak Vás prohlašuji za muže a ženu, dokud vás smrt nerozdělí."
Vlasatý čaroděj mávl rukou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a déšť stříbrných hvězd padal spirálovitě na postavy v objetí. Když Fred a George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavou pukaly. Hrdličky a malé zlaté zvonečky létaly a vznášely se okolo nich, zpívajíc své písně a zvonkohru k hluku.
"Dámy a pánové!" zvolal ten vlasatý čaroděj. "Povstaňte prosím!"
Všichni povstali, teta Muriel však slyšitelně reptala; on však opět mávl svou hůlkou. Útesy na kterých seděli elegantně vystoupili do vzduchu zatímco plátno stanu zmizelo, takže stáli u přístřešku ze zlatých sĺoupů, se vznešeným pohledem na sady zalité sluncem a okolní krajinu. Hned poté, kaluž tekutého zlata se začala roztahovat od středu stanu a vytvořila tak lesklý taneční parket; vznášející se židle se samy uspořádaly okolo malých, bíle potáhnutých stolů, které se úhledně snesly zpět na zem a zlatě oděná skupina vystoupila na pódium.
"Príma," řekl Ron odebírajíc se když se číšníci objevili na všech stranách, nesouc stříbrné číše dýňového džusu, máslového ležáku, ohnivé whisky, jiní zase vratké kopy ovocných dortů a sendvičů.
"Měli bychom jít a poblahopřát jim!" prohlásila Hermiona, stojíce na špičkách, aby viděla místo, kde se Bill a Fleur ztráceli mezi zástupem gratulantů.
"Na to budeme mít čas později," pokrčil rameny Ron, dřímajíc tři máslové ležáky z předchozího podnosu a jedno hned podal Harrymu. "Hermiono, pojď už, musíme si najít stůl ... Není tam někde blízko Muriel -"
Ron je vedl krížem přez prázdný taneční parket, dívajíc se napravo i nalevo; Harry jasně cítil, že pozorně sledoval Kruma. Když dosáhli druhé strany markízy, většina stolů už byla obsazená: Prázdný byl jen ten, kde seděla osamělá Lenka.
"Můžeme se připojit?" zeptal se Ron.
"Ach ano,"odvětila šťastně, "Otec právě šel odevzdat Billovi a Fleur náš dar."
"Co je to, doživotní zásoby lichokořenu?" zeptal se Ron.
Hermiona ho chtěla kopnout pod stolem, ale místo Rona trefila Harryho. Tomu vyhrkly slzy bolesti a na pár okamžiků ztratil ponětí o čem se baví.
Kapela začala hrát a Bill a Fleur začali za velkého potlesku tancovat na parketu, po chvíli se přidali pan Weasley a madame Delacour, následováni paní Weaslyovou a Fleuřiným otcem.
"Mám ráda tuhle píseň," řekla Lenka, kývajíce se v rytmu valčíku a po pár sekundách vstala a odplachtila se na parket, tam se objevovala a mizela, celkem sama se zavřenýma očima a s vlnícíma se rukama.
"Je dobrá, že ?" řekl Ron obdivně. "Vždy dobrá."
Ale jeho úsměv se najednou vytratil: Viktor Krum se posadil na Lenčino volné místo. Hermiona vypadala potěšeně a zároveň zmateně, ale tentokrát jí Krum nepřišel skládat komplimenty. Se zamračeným výrazem se zeptal, "Kdo je ten muž ve žlutém obleku?"
"Xenofilius Láskorád, je to otec naší společné přítelkyně," odvětil Ron.
Jeho bojový tón naznačoval, že se plánuje smát Xenofiliovi napříč jasné provokaci.
"Pojď si zatancovat," dodal směrem k Hermioně.
Vypadala překvapeně, ale s potěšením vstala. Spolu zmizeli v rostoucí tlačenici na tanečním parketu.

Humor