7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála
Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku…?
"Probuď se!"
Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.
"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."
Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."
Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.
"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.
Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.
"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.
"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?
"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"
"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."
"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"
Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.
"Pěkné," odfrknul si Ron.
Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.
"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.
"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.
"Trochu porušení tradice, ne?"
"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."
Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.
"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.
"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.
Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.
"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.
Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.
"Zabalím ti to" , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. "Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…"
Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.
"Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?" Byla to Ginny.
Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: "Šťastné sedmnáctiny".
"Jo, díky."
Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
"Pěkný výhled." řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.
"Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. "Nemusela jsi mi nic dávat."
Toho si také nevšímala.
"Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou."
Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností - nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.
"Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš."
"Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější."
"Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala" zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.
Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.
"Oh," řekl jízlivě Ron "promiňte".."Rone!"
Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.
"Tak vše nejlepší, Harry."
Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.
Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.
Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.
" Uvidíme se později," řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.
Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.
"Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?"
"Nerozhazuju ji," odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.
"Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil."
"To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl."
"Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje."
"Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …"
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.
V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.
"Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…"
"Už se to nebude opakovat" řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. "OK?"
Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: " Dobře teda, tak to jo…."
Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.
Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.
Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.
"Fajn" řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
"Máš pro tyhle věci opravdu vkus."
"Děkuju ti Rone!" řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.
Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.
"Pryč z cesty, pryč z cesty!" křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:
"Vypadá to skvěle, paní Weasleyová."
"To nic není, drahoušku," řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.
V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.
"Všechno nejlepší Harry," řekla, když ho pevně objala.
"Sedmnáct, eh" řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
"Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?"
Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/
Žádné komentáře:
Okomentovat