Harry Potter a relikvie smrti - český překlad 5. kapitola(1díl)

5. kapitola - Padlý válečník

"Hagride?" Harry zápasil s troskami kůže a kovu, které ho opklopovaly a jak se snažil postavit, ruce se mu bořili do blátivé vody. Nedokázal pochopit, kam Voldemort zmizel a očekával, že se každou chvíli snese z okolní temnoty. Cosi vlhkého a horkého kapalo z jeho brady a předlotí. Vybrodil se na břeh rybníčku a tam se zarazil o velkou temnou masu na zemi, což byl Hagrid.

"Hagride? Hagride, mluv se mnou..." Ale černá hromada se ani nepohla.

"Kdo je tam? To je Potter? Jsi Hary Potter?" Harry mužův hlas nepoznával. Na to zakřičel ženský hlas: "Oni havarovali. Tede! Havarovali na zahradě!" Harrymu se motala hlava. "Hagride," opakoval hloupě a podlomily se mu kolena. Další věc, kterou si uvědomil, bylo to, že leží na zádech na něčem, co mu připomínalo podušku, s pálivou bolestí na žebrech a pravé ruce. Svůj chybějící zub měl zpět. Jizva na jeho čele stále pulsovala bolestí.

"Hagride?" Otevřel oči a uviděl, že leží na pohovce v neznámém, jemně osvíceném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na podlaze opodál, mokrý a zablácený. Světlovlasý, silnější muž Harryho úzkostlivě sledoval. "Hagrid je v pořádku, synu," řekl muž, "žena se o něj teď stará. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Postaral jsem se o tvoje žebra, zub a ruku. Mimochodem, já jsem Ted, Ted Tonks - otec Dory." Harry se posadil příliš rychle. Před očima mu vyrazila světýlka a cítil závrať. "Voldemort..."

"Buď v klidu," řekl Ted Tonks a pokládaje mu ruku na rameno, tlačil Harryho zpátky do polštářů.

"To byla ošklivá nehoda, co jste měli. Co se vlastně stalo? Něco se pokazilo na té motorce? Arthur Weasley znovu přestřelil? On a ty jeho mudlovské hračičky..."

"Ne," řekl Harry a jeho jizva pulsovala jako čertvé zranění. "Smrtijedi, bylo jich spousta, pronásledovali nás..." "Smrtijedi?" řekl Ted ostře.

"Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že nevěděli, že budeš dnes večer převezen, myslel jsem..." "Věděli to," řekl Harry. Ted Tonks se podíval nahoru na strop, jakoby si myslel, že skrz něj uvidí až na nebe nad ním.

"Tak, potom tedy víme, že naše ochranná kouzla vydržela, ne? Neměli by být schopni přiblížit se k domu na méně, jak 100 yardů v jakémkoliv směru." Teď už Harry rozumněl tomu, proč Voldemort najednou zmizel - ocitli se v bodě, kde motorka překročila bariéru kouzel Řádu. Jenom doufal, že budou i nadále fungovat. Představil si Voldemorta sto yardů daleko, jak se snaží najít způsob, kterým by pronikl skrz cosi, co si Harry představoval jako velkou průhlednou bublinu. Shodil nohy dolů z pohovky - musel vidět Hagrida na vlastní oči předtím, než uvěří, že je skutečně naživu. Nicméně, jakmile se postavil, dveře se otevřely a Hagrid se protlačil skrz ně, tvář pokrytou blátem a krví, malinko kulhající, ale jako zázrakem živý.

"Harry!" Překročil podlahu mezi nimi dvěma kroky, odhodil při tom z cesty dva křehké stolečky a aspidistru a stiskl Harryho v takovém objetí, že mu málem znovu praskla jeho čerstvě srostlá žebra. "Krindapána, Harry, jak ses z toho dostal? Já myslel, že už sme voba vyřízený!" "Jo, já taky. Nemůžu uvěřit..." Harry zmlknul ve chvili, kdy si všiml ženy, která právě vstoupila do mistnosti za Hagridem.

"Ty," zakřičel a vrhnul svou ruku do kapsy, která ale byla prázdná. "Tvoje hůlka je tady, synu," řekl Ted a poklepal s ní Harrymu na paži. "Spadla zrovna vedle tebe, sebral jsem jí...A ta žena, na kterou křičíš, je moje manželka." "Eh, já...omlouvám se." Když popošla více do místnosti, podoba paní Tonksové a její sestry Bellatrix už byla mnohem menší. Její vlasy byly světlejší a oči měla širší a vlídnější. Přesto vypadala po Harryho výkřiku poněkud povýšeně. "Co se stalo naší dceři?" zeptala se. "Hagrid říkal, že jste byli přepadeni...kde je Nymphadora?" "Já nevím," řekl Harry. "Nevíme, co se stalo s ostatními."

Ona a Ted si vyměnili ustrašené pohledy. Na Harryho dolehla směs strachu a viny. Pokud kdokoliv z ostatních zemřel, byla to jeho vina. Všechno jeho vina. To on souhlasil s tím plánem, když jim dal svoje vlasy. "Přenášedlo," vykřikl, jak si náhle vzpoměl. "Musíme se vrátit do Doupěte a zjistit...potom vám pošleme zprávu nebo...nebo Tonksová jí pošle, jednou..." "Dora bude v pořádku, 'Dromedo," řekl Ted."Ona ví, co dělat. Už byla s Bystrozory ve spoustě takových situací. Přenašedlo je tímhle směrem," dodal směrem k Harrymu. "Odlétá za tři minuty, pokud chceš." "Jo, určitě chceme," řekl Harry.

Uchopil svůj batoh a hodil si ho na záda. Já..." Podíval se na paní Tonksovou, protože se jí chtěl omluvit za strach, ve kterém jí zanechal a za který se cítil tak příšerně zodpovědný, ale nenapadala ho žádná vhodná slova tak, aby to nevyznělo prázdně a neupřímně. "Řeknu Tonksové...Doře...aby se ozvala, až...Děkuju, že jste nám pomohli, děkuju za všechno, já..." Byl rád, že opustil místnost a následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do koupelny. Hagrid šel hned za nimi, přikrčený tak, aby se nebouchnul hlavou o rám dveří.

"Támhle, synu. To je přenášedlo." Pan Tonks ukazoval na malý stříbrný hřeben ležící na toaletním stolku.

"Děkuju," řekl Harry s prstem nataženým tak, aby se dotýkal hřebínku a byl připravený k přesunu.

"Počkej chvilku," řekl Hagrid a rozhlížel se kolem. "Harry, kde je Hedvika?"

"Ona,...zasáhli jí, odpověděl Harry. Když si to uvědomil, styděl se za sebe a slzy mu vyhrkly do očí. Sova byla jeho společníkem, jeho velkým pojítkem s kouzelnickým světem, když byl nucen se vracet k Dursleyovým. Hagrid natáhl svou obrovskou ruku a poplácal ho soucitně po rameni.

"Nevadí," řekl mrzutě, "Nevadí. Prožila skvělej, dlouhej život..."

"Hagride!" řekl Ted varovně zrovna ve chvíli, kdy se hřeben rozzářil do světle modra a Hagrid k němu přiložil svůj ukazovák právě včas. S trhnutím za pupkem, jako kdyby ho neviditelné lano zatáhlo vpřed, byl Harry vtlačen do prázdna a nekontrolovatelně se točil s prstem přilepeným na přenášedlo. On i Hagrid pádili pryč od Pana Tonkse a o sekundu později už se jeho nohy dotkly tvrdé země a on upadl na všechny čtyři na zahrádku Doupěte. Uslyšel křik. Zahodil pryč nyní již nelepící přenášedlo, postavil se s lehkým zakymácením na nohy a uviděl paní Weasleyovou a Ginny, jak běží dolů po schodech u zadního vchodu.

Mezitím se i Hagrid, který také upadl na zem, nejistě zvedal na nohy.

"Harry? Ty jsi ten pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" křičela paní Weasleyová. "Co tím myslíte? Je tu už někdo z ostatních?" vzdychl Harry. Odpověď byla dobře čitelná z výrazu bledé tváře paní Weasleyové.

"Smrtijedi na nás čekali," řekl jí Harry, "Byly jsme obklíčeni a v tu chvíli jsme rychle odletěli. Věděli, že to bude dnes v noci. Nevím, co se stalo komukoliv z ostatních. Čtyři z nich nás začali pronásledovat a jediné, co jsme mohli dělat, bylo utéct pryč. A potom nás dohonil Voldemort..."" Zaslechl sebeobviňující tón ve svém hlase, prosbu o pochopení, proč neví, co se stalo s jejími syny, ale... "Díky bohu, že se ti nic nestalo," řekla a stiskla ho v objetí, o kterém Harry cítil, že si ho nezaslouží. "Něměla bys trošičku brandy, Molly?" zeptal se Hagrid malinko třesoucím se hlasem.

"Pro lékařský účely...?" Mohla by jí přivolat kouzlem, ale jak se otočila a běžela zpět k nakřivo stojícímu stavení, Harry věděl, že chce schovat svou tvář. Otočil se k Ginny a ta mu odpověděla na jeho nevyslovenou prosbu. "Ron a Tonksová se měli vrátit první, ale zmeškali svoje přenášedlo, vrátilo se bez nich," řekla ukazujíc při tom na prázdnou plechovku od oleje ležící opodál.

"A tohle," ukázala na starý zouvák "mělo být tátovo s Fredem. Ty tu měli být druzí. Ty a Hagrid jste třetí a," zkontrolovala si hodinky, "pokud to zvládli, tak George a Lupin by měli být zpátky do minuty." Paní Weasleyová se znovu objevila a nesla láhev brandy, kterou předala Hagridovy. Ten jí odzátkoval a na ex jí do sebe obrátil.

"Mami!" vykřikla Ginny a ukázala na místo pár stop od nich. Ve tmě se objevilo modré světlo, neustále se zvětšovalo a Lupin s Georgem se objevili. Nejprve se točili nad zemí a potom dopadli na zem. Harry okamžitě poznal, že je něco špatně. Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a tvář měl zalitou krví. Harry vyrazil vpřed a vzal George za nohy. Společně s Lupinem donesli George do domu, skrz kuchyň až do obývací místnosti, kde ho položili na pohovku. Když světlo lampy zalilo Georgeovu hlavu, Ginny zalapala po dechu a Harryho žaludek se silně zakymácel - jedno z Georgových uší bylo pryč.

Ta strana jeho hlavy byla zaplavena vlhkou, jasně červenou krví. Ještě před tím, než se paní Weasleyová sklonila nad svým synem, vzal Lupin Harryho za rameno a ne příliš jemně ho odtáhl zpátky do kuchyně, kde se Hagrid stále ještě pokoušel procpat svoje velké tělo skrz zadní vchod.

"Hej!," řekl Hagrid rozhořčeně, "Jdi od něj! Koukej Harryho pustit!"

Lupin ho ignoroval."Jaké zvíře bylo v rohu mého kabinetu když jsi poprvé přišel?" "Eh...eh, ďasovec v nádrži, ne?" "Lupin pustil Harryho a ten spadl pozadu zpět na kuchyňskou linku.

"Co se tam stalo?" křičel Hagrid. "Omlouvám se Harry, ale musel jsem to zkontrolovat," řekl Lupin stroze. "Byly jsme zrazeni. Voldemort věděl, že budeš převezen dnes a jediní lidé, kteří mu to mohli říct byli přímo zapojení v plánu. Mohl jsi být podvodník."

"Tak proč nezkotrolujete mě?" funěl Hagrid, jak pořád bojoval s úzkými dveřmi. "Vy jste napůl obr," řekl Lupin, vzhlížeje na Hagrida. Mnoholičný lektvar je určen pouze pro lidi."

"Nikdo z řádu by Voldemortovi neprozradil, že to uděláme dneska," řekl Harry. Ta představa pro něj byla děsivá, nemohl uvěřit, že by to kdokoliv z nich udělal. "Voldemort mě dostihnul až úplně na konci. Nevěděl od začátku, který jsem. Kdyby znal plán, věděl by od začátku, že jsem s Hagridem."

"Voldemort tě dostihnul?" řekl Lupin ostře. "Co se stalo? Jak jsi unikl?" Harry mu vysvětlil, jak je Smrtijedi sledovali, zdálo se, že nějak poznali, že on je pravý Harry, zanechali sledování a museli nějak uvědomit Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než on a Hagrid dosáhly útočiště u rodičů Tonksové.

"Oni tě poznali? Ale jak? Co jsi udělal?" "Já..." Harry se snažil vzpomenout si. Celá cesta se mu zdála jako směs paniky a zmatku. "Uviděl jsem Stana Silničku...Víš, toho kluka, co dělal v záchranném autobusu? Snažil jsem se ho odzbrojit místo abych...no, on nevěděl, co dělá dělá, ne? Musel být pod kletbou Imperius?!" Lupin vypadal zděšeně. "Harry, čas, kdy stačilo odzbrojovat je pryč! Tihle lidé se snaží tě zajmout a zabít! Minimálně omráčit, pokud nejsi připraven zabít!" "Byli jsme stovky stop vysoko! Stan nebyl sám sebou a kdybych ho omráčil a on spadnul, zemřel by úplně stejně, jako kdybych použil Avada Kedavra! Expeliarmus mě zachránil před Voldemortem před dvěma lety," dodal Harry vzdorně.

Lupin mu připomněl Zachariáše Smitha z Havraspáru, který se mu vysmíval, když chtěl Brumbálovu armádu učit odzbrojovací zaklínadlo. "Ano, Harry," řekl Lupin s bolestí v hlase, "a mnoho smrtijedů o tom podalo svědectví! Promiň mi, ale to bylo velice neobvyklé chování ve chvíli, kdy ti bezprostředně hrozí smrt. Zopakovat to dnes před Smrtijedy, kteří byli u toho nebo o tom alespoň slyšeli, bylo málem jako spáchat sebevraždu." "Takže vy myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?" řekl Harry rozzlobeně. "Samozřejmě, že ne," řekl Lupin, "ale Smrtijedi - narovinu...většina lidí! - by očekávala, že zpátky zaútočíš! Expeliarmus je užitečné kouzlo, ale Smrtijedi si zřejmě myslí, že je to takový tvůj podpis a já na tebe musím naléhat, aby se tak doopravdy nestalo!" Lupin doháněl Harryho k pocitu, že je idiot, ale uvnitř něho něho bylo zrníčko vzdoru.

"Já neodstřelím člověka z mojí cesty jen proto, že tam zrovna náhodou stojí," řekl Harry, "To je Voldemortův způsob." Lupinova odveta už nepřišla - Konečně úspěšný Hagrid se prodral dveřmi a dopotácel se k židli, na kterou si sednul, ale ta se pod ním okamžitě rozsypala. Ignorujíc jeho směs klení a omluv, obrátil se Harry opět na Lupina.

"Bude George v pořádku?" Všechno Lupinovo zklamání z Harryho se zdálo být touto otázkou smyto. "Myslím, že ano, ale není tady žádná šance vrátit mu jeho ucho. Ne když bylo odejmuto kletbou. V tom se z venku ozval hlasitý zvuk. Lupin vyběhl k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a sprintoval na zahradu, kde se objevily dvě postavy.

Jak se k nim Harry blížil, poznal, že to je Hermiona, která se právě proměňova zpět do své podoby, a Kingsley, oba svírající ohnuté ramínko na šaty. Hermiona sebou mrštila do Harryho náručí, ale Kingsley vůbec nevypadal, že by ho těšilo kohokoliv z nich vidět. Přes Hermionino rameno Harry uviděl, jak zvedá hůlku a míří s ní na Lupinův hrudník. "Poslední slova Albuse Brumbála k nám dvěma!" "Harry je největší naděje, kterou máme. Věřte mu," řekl Lupin klidně. Kingsley otočil svou Hůlku na Harryho, ale Lupin řekl:

"Je to on, otestoval jsem to!" "Dobře, dobře!" odvětil Kingsley a schoval hůlku zpátky do svého pláště. "Ale někdo nás zradil! Věděli, že to bude dnes!" "Vypadá to tak," řekl Lupin, "ale patrně nevěděli, že tam bude 7 různých Harry Potterů."

"Malá výhoda!" zavrčel Kingsley. "Kdo ještě je zpátky?" "Jenom Harry, Hagrid, já a George." Hermiona potlačila malé zasténání.

"Co se ti stalo?" zeptal se Lupin Kingsleyho. "Sledovalo mě jich pět, dva jsem zranil, jednoho možná zabil," odříkal Kingsley, "a viděli jsme Ty-víš-koho - přidal se k pronásledovatelům asi na půlce cesty, ale zase rychle zmizel. Remusi, on umí..." "Létat," doplnil Harry. "Taky jsem ho viděl. Objevil se za mnou a Hagridem." "Tak proto se nás pustil - kvůli tobě!" řekl Kingsley, "Nemohl jsem pochopit, proč najednou zmizel. Ale co ho přimělo změnit cíl?" "Harry byl přiliš milý na Stana Silničku," řekl Lupin. "Stan?" zopakovla Hermiona. "Ale já myslela, že je v Azkabanu?" Kingsley se neradostně zachechtal. "Hermiono, uskutečnil se hromadný útěk, který ministerstvo samozřejmě ututlalo. Traversovi spadla maska, když jsem na něj poslal kletbu, taky měl být v Azkabanu. Ale co se stalo tobě Remusi?

Kde je George?" "Přišel o ucho," řekl Lupin.

"Přišel o...?" zopakovala Hermiona zvýšeným hlasem.

Zdroj : http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/