Tváře kolem něj najednou byly plné zděšení, jako kdyby jim oznámil, že si ji chce půjčit i s rukou jejího majitele.
"Žádní dobrovolníci se nehlásí?" řekl Voldemort. "Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále potřebovat hůlku."
Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle ohně z krbu se jevila jeho kůže jako voskově žlutá a jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.
"Můj Pane?"
"Tvoji hůlku, Luciusi, potřebuji tvou hůlku."
"Já…"Malfoy pohlédl úkosem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí dosahovaly až na záda, pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.
"Z čeho je?"
"Z jilmu, můj Pane," zašeptal Malfoy.
"A jádro?"
"Dračí - blána ze srdce draka."
"Dobře," řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky.
Lucius Malfoy na zlomek sekundy zadoufal, že by snad mohl očekávat na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemortovi neuniklo a jeho oči se zlomyslně roztáhly.
"Dát ti svou hůlku, Luciusi? Moji vlastní hůlku?"
Někdo z davu se posměšně zachechtal.
"Vrátil jsem ti svobodu Luciusi, nestačí ti to? Ale jak se tak dívám, na tebe, i na tvoji rodinu… Vy vůbec nevypadáte v poslední době šťastně… Znepokojuje tě snad něco na mojí přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?"
"Ne - nic, můj Pane!"
"Taková lež, Luciusi…"
Chvíli se zdálo, že syčivý hlas zní dál i když se krutá ústa už přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové jen s obtížemi skrývali leknutí, protože záhadný sykot zesílil a podle zvuků se po podlaze pod stolem pohybovalo něco velkého.
Na Voldemortovo křeslo se najednou šplhal velký had.
Zdálo se, že plaz nemá konce, než se uvelebil napříč, přes opěradlo a Voldemortova ramena. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho nehybné oči s vertikálními štěrbinami víček, ani nemrkly. Voldemort na tu stvůru nepřítomně položil paži a pozoroval přitom Luciuse Malfoye.
"Proč Malfoyovi nevypadají šťastně, když se naplňuje osud který si sami určili? Není snad můj návrat a obnovení mé moci, tou nejdůležitější událostí, ke které se po mnoho let tak oddaně hlásili?"
"Jistě, můj Pane," řekl Lucius Malfoy.
Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot z horního rtu.
"Přáli jsme si to - opravdu."
Manželka sedící po Malfoyově levici podivně strnule přikývla, ale vyhýbala se Voldemortově i hadímu pohledu. Syn po jeho pravici který až do této chvíle jen zíral na paralyzované tělo nad stolem, se jen kradmo odvážil pohlénout na Voldemorta ale rychle odvrátil zrak v obavách, aby se jejich oči nestřetly.
"Můj Pane," slova pronesla tmavovlasá žena uprostřed stolu, zaníceným hlasem plným emocí, "mít Vás zde, v našem rodinném sídle, je velká pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více."
Seděla vedle své sestry, od které ji odlišovaly nejen tmavé vlasy, oči přivřené pod těžkými víčky ale i povaha a společenské postavení. Zatím co Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se nadšeně ukláněla Voldemortovi a ani všechna její slova nemohla vystihnout její nezměrnou touhu získat si jeho sympatie.
"Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více," opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu přemýšlel nad Bellatrixiným projevem. "To jsou od tebe upřímná a krásná slova, Bellatrix."
Začervenala se v obličeji a samým nadšením málem ronila slzy štěstí.
"Můj Pán ví, že říkám čistou pravdu!"
"Nic, co by vás mohlo potěšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?"
Zírala na něj, s ústy dokořán, zjevně zmatená.
"Nevím, kam tím míříte, můj Pane."
"Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Na to musíte být neobyčejně hrdí."
Okolí stolu přímo explodovalo salvou posměšků a nevázaného smíchu. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně ukázali pobavené obličeje, někteří bouchali do stolu pěstmi.
Obrovského hada ten randál tak podráždil, že široce rozevřel tlamu a rozzlobeně syčel, Smrtijedi jej ale nevnímali, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových.
Obličej Bellatrix, jen pár chvil před tím plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitě rudou barvu.
"Není naše neteř, můj Pane," křičela přes řinoucí se veselí. "My - Narcissa a já - jsme o svou svou sestru ani pohledem nezavadili od té doby, co si vzala toho mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá s nikým z nás nic společného."
"Cos to říkal, Draco?" zeptal se Voldemort, ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně.
"Budeš jim hlídat vlčátka?"
Bujaré veselí ještě víc nabylo na síle. Draco Malfoy vztekle pohlédl na otce, který jen zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Ta téměř neznatelně potřásla hlavou, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.
"Dost," řekl Voldemort a úderem zklidnil nervózního hada. "Už dost."
Smích se naráz vytratil.
"Mnoho z našich starodávných rodokmenů se jednou za čas nakazí," řekl, zatímco na něj Bellatrix bez dechu prosebně zírala.
"Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty zkažené části, které ohrožují život zbytku."
"Ano, můj Pane," zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost.
"Jakmile bude příležitost!"
"Budete ji mít," řekl Voldemort, "Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…"
Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pouty.
"Poznáváš našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.
Snape pozvedl oči k obličeji obrácenému vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenům, zachroptěla zajatá žena vyděšeně jen
"Severusi! Pomoz mi!"
"Á, ano," řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.
"A ty, Draco?" zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu.
Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadalo, že ho přešla chuť na ni dál zírat.
"Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil," řekl Voldemort.
"Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes nás poctila návštěvou Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel."
Okolo stolu to zašumělo pochopením. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.
"Ano… Profesorka Burbageová učí děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…"Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.
"Severusi…, prosím…, prosím…"
"Tiše," řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity ztichla, jako když utne.
"Jako kdyby jí nestačilo rozvracet a špinit mysli dětí čarodějů, navíc profesorka Burbageová napsala zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, podle ní mezi sebe musí přijmout tyto zloděje znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo dokonce snad i s vlkodlaky…"
Tentokrát se nikdo nezasmál.
Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Charity Burbageová se potřetí otočila tváří ke Snapovi, slzy jí kanuly z očí až do vlasů. Když se od něj opět otáčela, díval se na ni Snape už zcela netečně.
"Avada Kedavra"
Záblesk zeleného světla vyplnil celou místnost. Charity dopadla s dunivou ranou na stůl ten se zatřásl a zaskřípěl. Několik Smrtijedů ve svých židlích ucuklo od stolu. Draco z té své spadl na zem.
"Večeře, Nagini," řekl Voldemort mazlivě, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.
Zdroj: http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/ Podpořte je !!!
"Žádní dobrovolníci se nehlásí?" řekl Voldemort. "Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále potřebovat hůlku."
Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle ohně z krbu se jevila jeho kůže jako voskově žlutá a jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.
"Můj Pane?"
"Tvoji hůlku, Luciusi, potřebuji tvou hůlku."
"Já…"Malfoy pohlédl úkosem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí dosahovaly až na záda, pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.
"Z čeho je?"
"Z jilmu, můj Pane," zašeptal Malfoy.
"A jádro?"
"Dračí - blána ze srdce draka."
"Dobře," řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky.
Lucius Malfoy na zlomek sekundy zadoufal, že by snad mohl očekávat na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemortovi neuniklo a jeho oči se zlomyslně roztáhly.
"Dát ti svou hůlku, Luciusi? Moji vlastní hůlku?"
Někdo z davu se posměšně zachechtal.
"Vrátil jsem ti svobodu Luciusi, nestačí ti to? Ale jak se tak dívám, na tebe, i na tvoji rodinu… Vy vůbec nevypadáte v poslední době šťastně… Znepokojuje tě snad něco na mojí přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?"
"Ne - nic, můj Pane!"
"Taková lež, Luciusi…"
Chvíli se zdálo, že syčivý hlas zní dál i když se krutá ústa už přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové jen s obtížemi skrývali leknutí, protože záhadný sykot zesílil a podle zvuků se po podlaze pod stolem pohybovalo něco velkého.
Na Voldemortovo křeslo se najednou šplhal velký had.
Zdálo se, že plaz nemá konce, než se uvelebil napříč, přes opěradlo a Voldemortova ramena. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho nehybné oči s vertikálními štěrbinami víček, ani nemrkly. Voldemort na tu stvůru nepřítomně položil paži a pozoroval přitom Luciuse Malfoye.
"Proč Malfoyovi nevypadají šťastně, když se naplňuje osud který si sami určili? Není snad můj návrat a obnovení mé moci, tou nejdůležitější událostí, ke které se po mnoho let tak oddaně hlásili?"
"Jistě, můj Pane," řekl Lucius Malfoy.
Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot z horního rtu.
"Přáli jsme si to - opravdu."
Manželka sedící po Malfoyově levici podivně strnule přikývla, ale vyhýbala se Voldemortově i hadímu pohledu. Syn po jeho pravici který až do této chvíle jen zíral na paralyzované tělo nad stolem, se jen kradmo odvážil pohlénout na Voldemorta ale rychle odvrátil zrak v obavách, aby se jejich oči nestřetly.
"Můj Pane," slova pronesla tmavovlasá žena uprostřed stolu, zaníceným hlasem plným emocí, "mít Vás zde, v našem rodinném sídle, je velká pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více."
Seděla vedle své sestry, od které ji odlišovaly nejen tmavé vlasy, oči přivřené pod těžkými víčky ale i povaha a společenské postavení. Zatím co Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se nadšeně ukláněla Voldemortovi a ani všechna její slova nemohla vystihnout její nezměrnou touhu získat si jeho sympatie.
"Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více," opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu přemýšlel nad Bellatrixiným projevem. "To jsou od tebe upřímná a krásná slova, Bellatrix."
Začervenala se v obličeji a samým nadšením málem ronila slzy štěstí.
"Můj Pán ví, že říkám čistou pravdu!"
"Nic, co by vás mohlo potěšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?"
Zírala na něj, s ústy dokořán, zjevně zmatená.
"Nevím, kam tím míříte, můj Pane."
"Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Na to musíte být neobyčejně hrdí."
Okolí stolu přímo explodovalo salvou posměšků a nevázaného smíchu. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně ukázali pobavené obličeje, někteří bouchali do stolu pěstmi.
Obrovského hada ten randál tak podráždil, že široce rozevřel tlamu a rozzlobeně syčel, Smrtijedi jej ale nevnímali, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových.
Obličej Bellatrix, jen pár chvil před tím plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitě rudou barvu.
"Není naše neteř, můj Pane," křičela přes řinoucí se veselí. "My - Narcissa a já - jsme o svou svou sestru ani pohledem nezavadili od té doby, co si vzala toho mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá s nikým z nás nic společného."
"Cos to říkal, Draco?" zeptal se Voldemort, ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně.
"Budeš jim hlídat vlčátka?"
Bujaré veselí ještě víc nabylo na síle. Draco Malfoy vztekle pohlédl na otce, který jen zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Ta téměř neznatelně potřásla hlavou, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.
"Dost," řekl Voldemort a úderem zklidnil nervózního hada. "Už dost."
Smích se naráz vytratil.
"Mnoho z našich starodávných rodokmenů se jednou za čas nakazí," řekl, zatímco na něj Bellatrix bez dechu prosebně zírala.
"Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty zkažené části, které ohrožují život zbytku."
"Ano, můj Pane," zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost.
"Jakmile bude příležitost!"
"Budete ji mít," řekl Voldemort, "Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…"
Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pouty.
"Poznáváš našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.
Snape pozvedl oči k obličeji obrácenému vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenům, zachroptěla zajatá žena vyděšeně jen
"Severusi! Pomoz mi!"
"Á, ano," řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.
"A ty, Draco?" zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu.
Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadalo, že ho přešla chuť na ni dál zírat.
"Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil," řekl Voldemort.
"Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes nás poctila návštěvou Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel."
Okolo stolu to zašumělo pochopením. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.
"Ano… Profesorka Burbageová učí děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…"Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.
"Severusi…, prosím…, prosím…"
"Tiše," řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity ztichla, jako když utne.
"Jako kdyby jí nestačilo rozvracet a špinit mysli dětí čarodějů, navíc profesorka Burbageová napsala zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, podle ní mezi sebe musí přijmout tyto zloděje znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo dokonce snad i s vlkodlaky…"
Tentokrát se nikdo nezasmál.
Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Charity Burbageová se potřetí otočila tváří ke Snapovi, slzy jí kanuly z očí až do vlasů. Když se od něj opět otáčela, díval se na ni Snape už zcela netečně.
"Avada Kedavra"
Záblesk zeleného světla vyplnil celou místnost. Charity dopadla s dunivou ranou na stůl ten se zatřásl a zaskřípěl. Několik Smrtijedů ve svých židlích ucuklo od stolu. Draco z té své spadl na zem.
"Večeře, Nagini," řekl Voldemort mazlivě, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.
Zdroj: http://hp7-deathlyhallows.blogspot.com/ Podpořte je !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat